Řez byl proveden v 19. století a byl opravdu radikální. Napoleon III., synovec slavného Bonaparta, dal zbourat středověké centrum města a nahradil ho vzdušnými bulváry, širokými a plnými stromů. Nevědomky tak vyřízl staré srdce Paříže a nahradil ho novým. Z dob dávno minulých v centru zůstaly jen velkolepé chrámy a pak samozřejmě jméno, které i dnes má tak trochu luxusní přídech – Paříž.

            Při našem poznávacím zájezdu do Paříže jsem očekávala mnohé. Krom katedrál a paláců i nějaké hlubší zážitky, setkání nejen s historií. Čekala jsem, že na mě v ulicích města dýchnou dějiny. Ale nedýchly. Možná proto, že ony pověstné bulváry byly přeplněny davy turistů na chodnících a kolonami aut na vozovkách. To město nedýchalo, ale kuřácky sípělo. Tisíce stánků s pohledy a suvenýry, vyskakující na každém rohu, stovky kavárniček a restaurací, které by se bez turistů neměly šanci uživit, chaos a vztyčené deštníky průvodců – byla jsem trochu zklamaná. V hektickém běhu člověk nestačil ani zpomalit a pobavit se s těmi, co v Paříži žijí. Od památky k památce, hodiny čekání v autobuse, který se zoufale pomalu sunul ke svému cíli – to není zrovna nejlepší vizitka a přesto je Paříž oblíbenou turistickou destinací. Má totiž co nabídnout. A mnohem víc, než francouzskou bagetu nebo pohlednici.

            V katedrále Notre-Dame de Paris jsem fascinovaně hleděla ke klenutému stropu, vitrážím o průměru dvaceti metrů, ke vznešeným sochám. Pochopila jsem konečně, co je to gotika. To není jen roseta, to je i obdiv architekta, jež donutil křehké sklo podpírat těžký kámen v pravidelném ornamentu. To není jen sloup držící klenbu, to je i údiv nad útlostí a přitom pevností kamene, který nese tíhu větší než nebesa sama. To není jen lomený oblouk, to je i obava, která nás nabádá: sepni také ruce, budeš snad vykoupen! Pod tlumenými světly katedrály jsem poprvé zapomněla na davy kolem mě a na foťák v ruce -  a jen jsem se dívala. Nemyslela jsem na dělníky, řítící se při nehodě z lešení šedesát metrů nad zemí. Viděla jsem stavitele, vznešené a moudré muže, jak s kružidlem rýsují rosety a vpisují do nich velkolepé poselství spásy.

            Zatímco ukázka gotiky mě uchvátila, baroko v podání versailleského zámku mě zklamalo. Nebo spíše – zámek mě zklamal. A slavné zahrady rovněž. Vše velké, příliš velké na človíčka ze čtyřistatisícového města ve středu Evropy. Příliš velké, příliš okázalé – a příliš zalidněné. Krásu Zrcadlového sálu si člověk přes hlavy davu zrovna nevychutná. A pokud se chcete v zahradách vyfotit bez ostatních návštěvníků, musíte zabloudit do nejzapadlejšího kouta živých plotů. Příroda je tu sestříhána podle pravítka a lesk zlacených ozdob na střechách zámku dopadá až do vodních nádrží. Když se díváte na majestátní budovu před sebou, nelze nemyslet na tisíce návštěvníků, kteří prošli bezpečnostními rámy a teď proudí v chodbách zámku jako krev v žilách, dokonce s podobnou hustotou.

            Symbolem Paříže je bezesporu Eiffelova věž. Přiznejme si – na třísetmetrové strohé ocelové konstrukci není až tak moc k vidění a že by pobrala přehnaně krásy – to také ne. Ale když už se dostanete do oněch tří set metrů, nutně se vám musí zatajit dech. V horším případě proto, že máte závratě. V lepším proto, že město měst vám náhle leží u nohou takřka bezmocně a rozhodně tiše jako beránek. Slyšíte jen vítr kolem uší, kývající s vrcholem věže, a vidíte kdesi dole malé tečky – autobusy, lidi… Nahlížíte do dvorů a ulic a připadáte si jako ptáci. Seina se kroutí kolem paty věže jako stužka a na ní bílé brázdy určují dráhu lodí. Po cestě dolů jste zasnění a ještě stále u vytržení. Na zem vás však vrátí desítky pouličních prodavačů suvenýrů, kteří se na vás jako supi vrhnou okamžitě po návratu z nebetyčné výše třetího patra. Ani několikasetmetrové fronty před vámi však nemůžou nikomu onu chvíli „nebi blíž“ vzít. Svým způsobem je i Eiffelovka dílem gotiky – stejně jako modré vitráže v Sainte Chapelle nebo štíhlé sloupy Notre-Dame i ona vám před oči postaví fakt, že jste jen člověk.

            Dalším z divů Paříže je bezesporu Louvre. To úžasné na něm je fakt, že se v jeho sálech kupí poklady všech možných kultur, že celá evropská minulost v něm má svůj památník. Nejznámější z exponátů v tomto světově významném muzeum je pochopitelně Mona Lisa. Ovšem na ty, kteří se jí nedají oslnit, čeká v sálech mnohý „malý“ zázrak – Rembrandt, Tizian, malíři romantismu, Michelangelo … Zkrátka tisíce obrazů, předmětů a soch, které připoutávají pozornost. Říkáte si: tento obraz znám z Dějin umění – a náhle jeho originál visí tady, na dosah ruky! Ale sahat bych nedoporučovala. Stejně jako většina pařížských památek je i Louvre přísně střežený. Příslušníci armády se samopaly okolo slavné skleněné pyramidy jsou toho hmatatelným důkazem.

            Co více dodat? Operace se podařila – pacient žije. Napoleon III. nám sice zabránil spatřit středověké srdce Paříže, zato díky němu můžeme korzovat po hladké dlažbě Champs-Ellysée a říkat si: teď jsem v Paříži, to už je vážně něco! Co na tom, že do luxusních obchodů jen nahlížíte. Že v autobuse strávíte další plodnou hodinku v cestě do hotelu. Že vaše fotografie budou obsahovat především jiné fotografující turisty. Vždyť Paříž dýchá i v noci, září tisícem světel a skrývá poklady historie. Pokud toužíte kráčet po stejných ulicích jako dějiny, Paříži se vyhněte obloukem a vydejte se například do trochu méně frekventovaného Lyonu. Ale v případě, že chcete cítit tep velkoměsta, jež celá staletí udávalo světu tón – pak je Paříž se svými obchody a neony to pravé pro vás a rozhodně byste si ji neměli nechat ujít.

Jak říkám – operace se zdařila a nové srdce, nové centrum, řádně plní svou funkci. 

 

 

POZN.: Článek je z roku 2010, kdy jsme byli na jarním výletě v Paříži. Mé rozčarování z města měst bylo značné - čekala jsem romantiku a dostala jen dávku deštníků a cedulí se jmény cestovek. 

Ale teď čtu báječnou knížku o Paříži od Jiřího Žáka a tak nějak mi to vzpomínky na Paříž vrátilo a já dávám k dobru i tento dávný článek ze školního časopisu.

 

Jednou se do Paříže vrátím. Sama a s tou knížkou. A nenechám si ji otrávit turisty a kolonami!