Trošku povzpomínejme na léto...

 „Dochází dřevo.“ Mnich se polozvedne z trávy a ukáže směrem do lesa. „Já jsem svatý muž, musím tady meditovat. O pozemské věci se mají starat běžní smrtelníci.“

„Aby ses u toho meditování nepředřel,“ ušklíbnu se a nořím se mezi stromy. Tam je naprostá tma, musím rozsvítit baterku.

„Jsou tam dvě soušky vedle sebe,“ volá za mnou Jeho Svatost Lukáš.

Soušky nacházím a po zralé úvaze vybírám a odtahuji menší z nich.

„Ty ‘s vzala snad tu menší nebo co,“ podotýká mnich uštěpačně.

„Jsem jenom křehká žena,“ odseknu mu a sedám se vedle ohně.

Chvilku mluvíme, chvilku mlčíme… Jsou chvíle, kdy není třeba slov. Tahle mezi ně patří. V ohybu lesa za vrcholem Pletenice už hodnou chvíli hoří oheň a mnich tam čeká na táborníky, kteří se k němu mají probloudit v rámci noční hry. Protože na mě jaksi žádná kutna nezbyla, dělám přisluhovače a pobíhám od Pletenice k rozcestí jako zajíc. A tahám dřevo, aby svatý muž nezmrznul.

 

Na setmělém horizontu se objeví dvě siluety, další dvojice táborníků se blíží. Odsouvám se směrem do lesa, abych nekazila atmosféru. Slyším, jak s nimi mnich cosi handluje a opřená o strom tak nějak…usnu.

Svatý muž mě vzbudí a eskortuje zcela nemilosrdně směrem k rozcestí s tím, že mám obhlídnout situaci. V rámci probouzení ho poslechnu a štráduju si to bez baterky k rozcestníku, kde na křižovatce hoří oheň. Cestou potkám kluky, kteří měli chytat táborníky nebo jim aspoň ztěžovat cestu na křižovatku. Jsou otrávení a sedí u cesty jako dvě nakrknuté hromádky neštěstí. Na otázku „Co se děje?“ mi sdělí, že je hlavní vedoucí stáhla z pozic a že nechce, aby děcka chytali. Řeknu jim, že u mnicha pod Pletenicí je oheň a tráva vhodná k polehávání, že pro ně rozhodně bude líp tam, než se nudit u cesty. Přiznávám, má to skrytý účel – tu větší soušku rozhodně tahat nehodlám. Ať chvilku poskokaří někdo jiný.

 

Na rozcestí se nezdržím moc dlouho v obavě, že mě hlavní vedoucí pošle do vesnice k Lucii, která posílá děti ze zastávky autobusu. To radši odtahat mnichovi půlku lesa, než rozpačitě posedávat v zastávce.

Vracím se pod Pletenici a nacházím tam kolem ohně polospící společnost. Michal chrápe, druzí dva se tváří, že dychtivě očekávají příchod dalších táborníků. Sedám si k nim a šťourám do ohně.

Je to zase ta chvíle, kdy je mlčení víc než všechna slova světa. Jen občas někdo něco podotkne.

 

Skupinky táborníků se střídají a čekáme už na poslední.

„Nějak dlouho nejdou,“ ozve se mnich. Záhy mu zazvoní mobil.

Chvilku poslouchá a pak zavrtí hlavou. „Nee, ta tady není. Nikdo tady není.“ Ještě chvíli poslouchá a potom položí. „Se ztratili,“ utrousí. „Tvůj brácha a Jana a Betyna.“

„To teda nechápu proč,“ směju se. „Ten plánek byl tak perfektně nakreslenej!“poukážu na mnou načrtnutý plánek. Nebyl tak hrozný, na to, že jsem ho dostala za úkol nakreslit asi tak pět minut před startem hry.

„Se Pavel ptal, jestli tady nejsi, že Evička šílí a abys za ní šla.“

„Buď veleben mnichu,“ zasměju se. „Utěšovat Evičku je poslední věc, co bych dneska chtěla podniknout.“

Chvilku přemítáme, kde se mohli ztratit (noc, Vysočina, neznačené trasy, nepřesný plánek, jak se může někdo ztratit? To nechápu!), načež se konečně na obzoru objeví tři siluety – z poněkud jiného směru, než jsme je očekávali. Ale hlavně, že se našli, že jo.

Trošku si z nich utahujeme, mnich jim předá své poselství a skupinka odbíhá na další stanoviště.

Lukáš volá Pavlovi, že se ztracenci našli. Smějeme se a Pavel poněkud podezřívavě vyzvídá, kde jsme se tam tak nejednou vzali, když jsme tam ještě před chvíli nebyli.

„Oni se tady…tak nějak zjevili,“ snaží se to zakecat Lukáš.

 

Pomalu se balíme. Přemýšlíme, jak uhasit oheň.

„Tak to necháme hořet,“ navrhuje kdosi.

„No to teda ne,“ ohradí se mnich. „Pak by ve zprávách bylo Celé polesí lehlo popelem, našli čtyři ohořelé mrtvoly.“

„Sedm mrtvol,“ upozorním na tři táborníky, kteří určitě nestačili ještě utéct z dosahu ničivého požáru líseckého polesí.

„Tak to ne, sedm je moc,“ směje se mnich. „To to radši uhasíme.“

Po delší poradě na téma, komu se chce na záchod, se mnich naštve a zalije už uhasínající oheň zbytkem Big Shocku.

V dobré shodě i náladě vyrážíme na zpáteční cestu netušíc, že začíná pěkně vlhké dobrodružství.

 

Mnich, jakožto stařešina naší skupiny, prohlásí, že když šel na své stanoviště, šel po nějaké cestě z vesnice a že by ji chtěl najít. Necháme se jím tedy vést a záhy se ocitáme po kolena v mokré trávě a po kotníky v bažině. Bažina – a na kopci!

Přebrodíme ji za notného nadávání mnišským pitomým nápadům. Dotyčný se hájí tím, že předtím tam žádná bažina nebyla.

Potíž nastává v okamžiku, kdy není cesta ani nic jí podobného a jediné, co máme, je přibližný směr. Kopec holý jako pleška a my se na něm ztratíme, to ještě svět neviděl, opravdu.

Navrhuju, abychom se vydali na vrchol kopce. Za a: směr se nám hodí a budeme aspoň vědět, kde že to jsme. Za b: na vrcholku kopce přece nebude bažina!

První předpoklad se ukázuje jako správný. Druhý bohužel ne. Z omylu nás vyvádí, když Michal zaběduje „Nateklo mi do kanad!“

V příští chvíli jsme se ocitli v pravých bahenních lázních. Mokří až po kolena a zablácení nejmíň tolik jsme bahno přebrodili v družné debatě o tom, díky jakým geologickým pochodům se na vrcholku kopce ocitne močál. Na tolik sžíravou otázku nenacházíme odpověď.

Konečně se vyhrabeme na silnici pod Pletenicí. Mokří, špinaví, pomalu už i zmrzlí, ale přes to všechno v celkem dobré náladě. Bereme to z té lepší stránky. Člověk musí být génius, aby se ztratil na tak přehledném místě a při tom narazil na jediné dva močály v okruhu dvaceti kilometrů.

Jdeme do tábora a na silnici za námi zůstává řádka mokroblátivých stop.

 

V táboře potkáme Pavla, který už nás pomalu začal oplakávat. V zájmu zachování důstojnosti pomlčíme o naší debilitě, totiž pardon, genialitě, a jdeme se sušit.

Hlavně, že jsme to všichni přežili. Krom Michalových kanad. Ty vzaly za své při sušení příliš blízko ohně. Ale to je jiný příběh.

 

 

Příběh je zapsán podle skutečných událostí. Nebylo raněno žádné zvíře ani žádný táborník. K úhoně přišla jen naše pýcha a Michalovy kanady.