Jaro je tady a s ním i moje klasická jarní nálada.

 

Už týden si šlechtím boty. Mám na nich už čtyři vrstvy krému, lesknou se, že se v nich pomalu vidím, z podrážek jsem vyšťourala poslední kamínek, mám vyprané tkaničky a odrezavěné šrouby.

Moje botičky se už jen třesou na první jarní oheň, který budou moct udusit, až se bude muset po nezbytném čaji zase dál.

Už se třesou na první jarní puchýře, které způsobí (a dobře ví, že kdybych je nepůjčovala, obešlo by se to bez krvavých pat. Tím radím majitelům kanad, aby je brali jako partnera - ten se taky nepůjčuje).

Už se třesou na první jarní bahno a taky na první jarní kaluž.

Na první jarní brodění přes potok, na první jarní uklouznutí na mokrém kameni a následnou koupel až za ušima.

Na první jarní prach z cesty a na to, až si po zimě konečně kopnou do kamínku (nebo do něčího zadku, to se taky může stát, že jo).

Už se jen třesou, až ucítí pod podrážkami perón a koleje. Až se na ně nalepí tér z pražců. A až mi za komíny napadají bodláky nebo svízel.

Už se třesou, aby voněly nejen leštidlem na vojenskou obuv (hnědým), ale i kouřem, mokrou hlínou, řekou a kvetoucím světem.

 

No dobře, netřesou se na to moje kanady.

Třesu se na to já.

 

Třesu se na to, až milenci v kanadách - ti, kteří milují kodrcáky, koleje, nádražíčka, polní cesty, poskakování v kalužích, ohýnky a čaj z umaštěného ešusu - až toulavé duše (a já mezi nimi) vyrazí zase ven, hledat, kde je ten náš vysněný obzor, o kterém pořád zpíváme a kam jsme pořád ještě nedošli...