Piju už třetí šálek kávy

a venku slunce zapadá,

a vítr fouká - jako z ledu - 

a tady v teple hraje blues.

Nemůžu pořád dostat z hlavy 

věc, co mě pořád napadá:

že odpustit mu nedovedu,

ač už jsme ušli cesty kus.

 

Piju už třetí šálek kávy

a nemění se koloběh,

občas člověka bolí hlava

ze slunečního víření.

Tak si jdu lehnout bez únavy

a vzít si svůj sen prostý něh,

to, co se stalo - to se stává

a život mi to nezmění.

 

Piju už třetí šálek kávy,

jsem jako loďka na moři,

když přístav vlny pohltily

a která nevím, kde má cíl.

Jak člověk pozná, kdo je pravý,

když srdce skoro vyhoří,

když jenom sny (a káva) zbyly,

to když už nezbývá mu sil...

 

To jsem si takhle dělala pořádek v papírech a narazila jsem na tenhle počin, napsaný z druhé strany "Vivre, c´est..." Přesně vidím situaci, kdy to vzniklo - před několika lety, v horkém Lyonu.

Ale nemůžu si ani za nic vzpomenout, o kom jsem to psala??

 

To je na tom mém rýmování nejlepší. Ne to, co píšu - ale to, na co to píšu. 

Ne papír. Události. Emoce. 

Škoda, že je to tak hrozně...nesdělitelné...