Piju už třetí šálek kávy
a venku slunce zapadá,
a vítr fouká - jako z ledu -
a tady v teple hraje blues.
Nemůžu pořád dostat z hlavy
věc, co mě pořád napadá:
že odpustit mu nedovedu,
ač už jsme ušli cesty kus.
Piju už třetí šálek kávy
a nemění se koloběh,
občas člověka bolí hlava
ze slunečního víření.
Tak si jdu lehnout bez únavy
a vzít si svůj sen prostý něh,
to, co se stalo - to se stává
a život mi to nezmění.
Piju už třetí šálek kávy,
jsem jako loďka na moři,
když přístav vlny pohltily
a která nevím, kde má cíl.
Jak člověk pozná, kdo je pravý,
když srdce skoro vyhoří,
když jenom sny (a káva) zbyly,
to když už nezbývá mu sil...
To jsem si takhle dělala pořádek v papírech a narazila jsem na tenhle počin, napsaný z druhé strany "Vivre, c´est..." Přesně vidím situaci, kdy to vzniklo - před několika lety, v horkém Lyonu.
Ale nemůžu si ani za nic vzpomenout, o kom jsem to psala??
To je na tom mém rýmování nejlepší. Ne to, co píšu - ale to, na co to píšu.
Ne papír. Události. Emoce.
Škoda, že je to tak hrozně...nesdělitelné...
Komentáře
To je na tom mém rýmování nejlepší.
:-)
Budete muset, milá Katuši, nechat výběr toho, co je na vašem rýmování nejlepší, na svých čtenářích :-)
Myslela jsem pro mě :)
Principem poezie a veškerého umění vůbec je pokoušet se sdělit nesdělitelné. Nikoli se vysdílet :-)
Krásná melanchonie.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.