Jsem na hlavu padlá.

Na hlavu padlá, dětinská, prostě... prostě se nechovám na svůj věk.

To prosím není žádná novinka, to se o mně říká už dávno, ale teď to můžu podložit i důkazy!

Prosím pozor. Na ulici si zpívám, koleje používám jako kladinu, skáču přes svodidla sem a tam, strkám si do vlasů kytky a na uši si věším třešně, chodím po pangejtech, občas pláču v šalině, nahlas se směju, sedávám na patnících, lezu po skalách přestože se bojím výšek, místo technických brýlí krajináře jsem si půjčila brýle Cílkovy, v krajině ještě stále vidím místo soustavy koryt, lesních cest a ploch různého hospodářského významu zurčivé potoky, vlídné pěšinky a lesy od obzoru k obzoru, když vidím trať, mám hroznou chuť se po ní rozběhnout a kolikrát to taky udělám, u ohně sedím vždycky tak blízko, až se mi rozpalujou kolena a roztýkají podrážky, čtu už počtvrté Pána Prstenů, ráno vstávám s depkou a jdu spát v euforii (nebo taky naopak, jsem prostě hrozně náladová), tančit sice neumím, přesto tak činím s velkým nadšením a láskou, někdy v sále na bále, jindy jen tak na poli či na louce, hraju na spoustu hudebních nástrojů a ani na jeden dobře, zpívání mi taky moc nejde, ale stejně pusu nezavřu, když jsme u té zavřené pusy, umím sice poslouchat, ale s určitými lidmi mám chuť pořád jen mlít a mlít, protože poslouchají zase oni, mnohem líp vyjdu s klukama nebo s mládeží kolem patnáctky, mám silné sklony k hysterii, miluju lidi, kteří mi vlastně hrozně lezou na nervy, svých snů se vzdávám ve prospěch praktičnosti, po cestách se toulám na střídačku v sandálech a kanadách, maskáče jsou jako moje druhá kůže, nebojím se rybníků a poslední dobou mě straší sny o změně režimu a sankcích za to, co píšu.

Jsem bezhlavě zamilovaná do některých míst, píšu básničky a slzím při západech slunce, vydechujíc slova díků.

Jsem padlá na hlavu.

A asi mi to zatím nevadí.