Je to divný rok...

Nakonec mám docela ráda zimu. Mám ráda břečku, kterou musím odhazovat, mám ráda prosolené boty a že si je musím pořád umývat. Mám ráda, jak se brzo stmívá, mám ráda, že nesvítí sluníčko. Mám ráda, jak město voní.

Mám zimu ráda proto, že po ní přichází jaro, protože zmizí břečka, sůl, protože se začne stmívat později a protože zase začne svítit slunce. Město se rozvoní zase jinak. Místo svařáku, sněhu a výfukových plynů jsou cítit sakury, jaro...a výfukové plyny.

 

Ale letos je to jiné. Jako by počasí zrcadlilo moji náladu. Přesně od září se v rozmarech počasí odráží moje rozmary. Když mám pocit, že jsem spokojená a šťastná, tak je hezky a svítí sluníčko a je teplo a vůbec. No, a když na mě přijde záchvat hysterie, smutku, splínu či tak podobně, nebe zšedne, zčerná a s ním i celý svět. 

Letos jsem se na jaro netěšila, protože vůbec nebyla zima. Byl jenom podzim, dlouhý šedý podzim a pak najednou jaro, divné jaro. Vznáší se ve vzduchu už skoro od Vánoc a je to na nic. Je to nejarní jaro. Tak, jako zima nebyla zima, ale smíchanice podzimu a jara. 

 

Je to divný rok...

Rozmary počasí...i rozmary mými.

 

Snad se to všechno zase uklidní.