pravil můj o čtyři roky starší kamarád. A svým způsobem měl pravdu. 

Myslím, že tohle je věc, co se prostě říká. Takové to "Za nás to bylo jinak, lepší, všechno jde do háje, ty dnešní děti, ta dnešní mládež..." Jenže jsem zvyklá spíš na to, že to říká generace mých rodičů o generaci mojí.

Ne že to říkají mí vrstevníci o mládežnících o šest, sedm let mladších.

Jenže to je pravda. Dobře je to vidět, když jedeme na tábor.

"Má generace" (tedy od mého věku výše) si užívala vedoucování po svém. Večer jsme se sešli v týpku, otevřeli jsme flašku piva, namíchali jsme BANG! a hráli a občas si vyprávěli nějaké pitominky a nebo jsme jenom mlčeli a podávali si tu láhev (jednu na osm lidí) a koukali do ohně. Nebo jsme se sebrali a tiše se odplížili do lísecké hospody na jedno a po hodince zamířili zpátky a cestou si třeba zpívali nebo se vyvalili na silnici a vykládali si vtipy. Spát se šlo po půlnoci, všichni střízliví, příjemně vypovídaní, vyhraní a vysmátí. 

"Generace mého bratra" (tedy od mého věku níž) si to taky užívá po svém. Děti ještě ani neleží ve spacácích a trajdají po táboře s kartáčky a páni vedoucí už mají v sobě půl flašky vodky. Nadávají si tak krásnýma slovama, že je pomalu ani neznám (a to tedy mluvím jak dlaždička občas), vykládají si historky, kde kdo zvracel, a připalujou si cigaretu o cigaretu. Na návrh BANG!u ohrnou nos, hospodu radši ani člověk nenavrhne, protože už vidí, jak tam nenechají ani kapičku a netuší, jak by je dostal zpátky do tábora. Spát jdou napití a pěkně hlučně.

 

A mě jenom napadá, co se stalo? Proč to nezvládají normálně, v klidu, jako my, proč potřebujou chlast k tomu, aby se bavili? To přece není normální.

Zkazila je dnešní doba nebo jsme je zkazili my, starší sourozenci? Skoro mám i chuť na nás hodit vinu. Když "moje generace" začala chodit na pivo, ti malí kolikrát šli s námi. A něco se pokazilo. 

My na to pivo jdeme proto, že se chceme setkat. Oni jdou proto, že se chcou zlískat.

 

Úplně jsem se do toho zamotala. Můj původní plán byl žehrat na celý svět a ne na alkoholové excesy šestnáctiletých absolutně nezvládnutelných puberťáků. Ale co už. Aspoň vidíte, co mě poslední dobou fakt trápí. Ani ne tak globální oteplování, jako spíš to, co z těch děcek vyroste. A za jak dlouho jim játra řeknou bájbáj.