Čím jsem starší, tím víc toho vím. A čím víc toho vím, tím víc se divím.

Údiv se u mě stává permanentním. Divím se kytkám, divím se stavbám, divím se lidem.

Tuhle jsem asi deset minut marně přemýšlela nad tím, jak je to s chladicími věžemi. Máte obrovskou masu betonu, která stojí na pár relativně tenkých betonových sloupcích. Věž se tak vlastně vznáší nad zemí. Obzvláště v noci, kdy ty sloupky nejsou moc vidět, to vypadá překrásně přízračně.

Nedávno jsem se hrozně divila, když jsem viděla zvláštně zmrzlý led na kaluži. Byly to takové soustředné ovály s ostrou hranou a mezi nimi nebylo nic, jenom bahno. Přemýšlela jsem nad tím a nepodařilo se mi přijít na to, jak taková věc mohla vzniknout. 

O prázdninách jsem se strašně divili "čertíkům", malým tornádům nad rozpáleným polem. Nikdy předtím jsem je neviděla a když se jich pak kolem mě prohánělo tolik, nevěděla jsem, jestli dřív uskakovat nebo žasnout. Tak jsem žasla v pohybu. 

Pravidelně se divím západům/východům slunce. Těm barvám. Té náladě. Tomu, jak se slunce zvětší a změní barvu a vypadá jako velký pomeranč. Tomu, jak se na okamžik zastaví čas - v okamžik, kdy se dotkne obzoru. 

Teď ve středu jsem byla na procházce mlhavými lesy se sestřenkou. Šly jsme průsekem a já se divila, jak moc jsme se změnili za tak krátkou dobu. Nebylo to tak dlouho, co nás tam chodilo pět...a teď jsme tam byly dvě a bylo nám z toho trošku smutno a trošku hezky, protože jsme celou dobu vzpomínaly jako divé. 

 

Můj údiv nemá hranic. Kolikrát se divím i nad zcela jasnými maličkostmi - většinou tomu, že jsem si jich nevšimla dřív. 

Divím se ráda. Snad ne příliš hloupě a snad dost pokorně. 

Nejvíc se ale stejně divím tomu, kolik lidí umí doopravdy naslouchat (nebo se tak aspoň tvářit, což se taky počítá) a kteří po vás hodí jenom "povídej mi o tom". A kolik z těch druhých je mezi vašimi nejmilejšími.