...a proč si pokoj nedám, z toulavýho telete já boty mám.

Nu, nevím jestli z telete. Maximálně kanady a ty bych odhadla spíš na prasátko. Každopádně mám tuhle písničku moc ráda a je geniálním doplňkem k mé dnešní úvaze na téma "Toulavý boty".

Co se toulání týče, vidím to na tři druhy lidí - ti, kterým končí obzor za humny, ti, kterým obzor končí za obzorem a ti, kterým nekončí nikde. 

Ti první necestují nijak moc rádi. A když, tak prstem po mapě. Mají rádi svůj klid, známé vody a teplo kamen. Možná i hledí k mlžným dálavám, ale zůstávají jen u toho. Nemusí to být lenost nebo strach. Prostě...někteří lidé jsou takoví domácí. Je na ně spoleh, že je najdete doma, když je potřebujete. Čekají. Možná touží po dálkách, ale nenajdou odvahu se k nim vydat. I to může být. Nechci generalizovat. Každý to má jinak. Jeden zápecník, kterého znám, sice po dálkách touží, ale nechce se mu. Jiný po nich netouží vůbec. Každopádně suma sumárum - domácí lidé jsou spokojení tam, kde jsou. Doma. Nemají v nohách cukání a v srdci stesk po cestách a tratích.

Ti druzí cestují rádi. Tedy, cestují...spíš se toulají. Rádi vyráží do modravých dálek, které ovšem nejsou zase tak daleké. Mají rádi lesy a louky a pole a cesty a tratě a když slyší houkat vlak, nohy jim začnou samy skákat do bot. Netouží po mořích a pralesích. Stačí jim kopec a západ slunce a pak hvězdy. Mají rádi svůj oheň a usínání v orosených spacácích. Mají rádi prach polňaček a nedělní výlety. Stačí jim ke štěstí vzít si do chlebníku proviant a lehnout si někam na mez. Nevadí jim upocené vlaky. Cukají jim nohy, když se do nich pustí toulavá nálada. A stýská se jim po obzoru a po cestách, co je k němu dovedou.

Ti třetí cestují nejradši. Nejsou pro ně hranice a ze všeho nejvíc milují vůni letišť a moře a exotiky. Chtějí vypadnout co nejdál. Poznat co největší kus světa. Mezi takové patřil Kolumbus a Marco Polo a všichni ti velcí objevitelé a cestovatelé. Na projíždění světa musí mít člověk náturu stejně jako na spaní v mokré trávě. Musí mít odvahu obejvovat, nesmí se bát nepohodlí. I když...jak se to vezme. Jistě se najde fůra "cestovatelů", pro které je vrcholem blaha přímořské letovistko v Tunisku, hotelové komplexy a bazény s all inclusive. Když si mají vybrat mezi vyvalováním u Vranovské a u Jadranu, volí Jadran. Protože je to cizina. Taky tady jsou subtypy. Cestovatel a turista. I když by se to mohlo zdát stejné, stejné to není. Jelikož v mém okolí jsou jen ti cestovatelé-dobrodruzi, cestovatele-turistu nebudu rozebírat. Cestovatelé jsou pořád neklidní, roztěkaní. Toulavá je nechytá jen když vykoukne sluníčko a zavoní meze. Toulavá je drží skoro pořád. Stýská se jim po něčem, co ještě neviděli. Chtějí objevovat. Chtějí pryč.

Ti první jsou dobří na čekání. Stávají u vlaků a mávají a pak jdou domů a čekají.

Ti druzí jsou dobří na návraty. Nastupují do vlaků a zase se v nich vrací, zablácení nebo uprášení.

Ti třetí jsou dobří na loučení. Mizí do dálek s máváním a očekáváním v očích a nelitují toho, co nechávají za zády.

 

Našli jste se? Já ano. Jdu hledět toužebně k lesům a polím a těšit se, až přijde jaro a já zase zuju toulavý boty na mezi a budu koukat, jak nocí přijíždí Velký vůz.

 

P.S. Nic v článku není míněno urážlivě a jedná se o lehce poetickou nadsázku. Inspirováno mým nejlepším kamarádem ze skupiny číslo tři, který míří do skotských vřesovišť, nejlepší kamarádkou, která zmírá touhou objevovat a člověkem, který myje nádobí v hlučném Londýně a o kterém jsem netušila, jak moc mi bude chybět.