"Ty si píšeš deník, jo? Jsem měla pocit, že to je záležitost hysterickejch třináctek." 

Pokrčím rameny. Když jsem byla hysterická třináctka, psala jsem si deník už nějaký čas a i když jsem minimálně z toho třináctkovství vyrostla, pokračuju v tom.

Máme to v rodině. Prapradědeček si psal deník celý život, poslední zápis je ze dne jeho smrti. Babička píše prázdninové kroniky a maminka to taky celkem dlouho dělala.

Nepíšu žádné "Milý deníčku" a nepíšu ani každý den. Když se vracím ke starým dílům, zdá se mi to spíš, jako bych psala deníkovou knížku. Oslovuji čtenáře, prokládám úryvky a sem tam, když už si pročítám staré zápisy, si to oglosuju. 

Proč si vlastně deník píšu? Nezaznamenávám do něj politickou situaci ani hospodářskou krizi. Není to svědectví pro budoucí generace o mém studiu. Dokonce ani o každodenním životě to není. 

Píšu si ho proto, že některé věci se dají pochopit až s odstupem času. Protože mám tendenci některé věci zapomínat nebo překrucovat, abych z nich vyšla jako vítěz.

A jsou zkrátka věci, se kterými nechci, aby se tohle stalo.

Začínám devátý svazek a doufám, že se nad ním za pár let zasměju stejně jako nad předchozími osmi (i když je pravda, že občas nad nimi i pláču).

Nesmějte se lidem, co si píšou deník. Možná mají prostě potřebu mít vzpomínky časem nepřekroucené.