Není slabost jako slabost. Já teď myslím slabost pro čokoládu a podobné věci. Slabost pro určité lidi. Víte, takovéto "Milá paní, já vím, není to nic moc, ale zkrátka pro to mám slabost".

Odhalit svou slabost není hřích. Je to jen...slabost (ta druhá, co o ní dneska nebudu psát. A navíc je to slabost jenom někdy. U zvláštních případů.). Někdo toho může využít, někdo nás může politovat. Někomu je to jedno.

Někdy je to jedno i nám. Máme to prostě v sobě. Slabost pro čokoládu nebo pro muziku nebo pro tanec nebo pro nějakého člověka, tak či tak, je-li to dlouhodobé, naučíme se s tím žít. Žít a držet to v sobě. To v případě, že je to osobní. Slabost pro čokoládu osobní není, tedy je, ale oproti slabosti pro někoho, zvláště pro někoho zapovězeného...uznejte, to se nedá srovnávat. Ale dá se s nimi žít. Jsou prostě jenom někde zastrčené.

Neovládají nás. Takové slabosti, či chcete-li slabá místa, občas zabolí ("Jéé, zase dvě kila navíc, budu tu mou slabost pro čokoládu muset držet pod kontrolou), ale nijak výrazně, a většinu času na ně ani nemyslíme. 

 

Jsou taky ovšem slabosti, co nás dostanou do kolen. Takové otevřené, zhnisané rány. Zase nemám na mysli tu čokoládu. A ani muziku nebo tanec. Spíš ty lidi. Občas slabost pro toho zapovězeného člověka přeroste v posedlost. Vždycky si myslíme, že to máme pod kontrolou (a dostáváme to pod ni kolikrát pěkně dlouho), jenomže sotva si otřeme zpocené čelo, zase se to vymkne a vyvalí ven. Spíš než "slabost pro" je to už závislost. Může to být, pravda, nějaká droga. Alkohol. Však víte.

Nebo to opravdu může být člověk. Někdo, kdo se nám ztratil. Ve světě nebo v čase. Občas se to stává. Člověk se zblázní špatně. A pak ho to ničí, ničí, ničí. Vrtá mu to hlavou a srdcem. A snaží se to hlavně a především nedat najevo.

Nepřítel do otevřených ran sype sůl záměrně. Přítel vám do nich pláče slané slzy lítosti nad vaším utrpením. Bolí to oboje stejně. Někdy ten druhý případ víc. 

 

Zase jsem se zamotala do těch mých pošetilých úvah. Jenom...dneska jsem si uvědomila, jak mě nevyřešené věci, co ve mně hlodají, oslabují. Že mám slabost pro to, pro co bych ji mít neměla. Pro co ji mít nesmím. A nemyslím teď čokoládu.

A že to nemám komu říct, protože by mě dotyčný nejspíš litoval a to je ještě horší než se tím zabývat sám. 

 

Neodhaluji své slabosti.

Ne kvůli nepřátelům, kteří by mi mohli skrze ně ublížit.

Kvůli přátelům, kteří by mě mohli kvůli nim litovat.

 

 

P.S. Toho nepřítele berte obrazně. Nemám vyloženě nepřátele. Ale je fakt, že mí nejbližší mi kolikrát nevědomky ubližují mnohem hůř, než by to vymyslel nějaký zlotřilý mozek.

P.P.S. Nevyjádřila jsem to tak, jak jsem chtěla. Někdy mi ten náš nádherně bohatý jazyk strašlivě ztěžuje psaní...