Uvažovací článek o sídlištích.

Takové ticho jsem nečekala. Kolem mě dýchá kolem třinácti tisíc lidí a jediné, co slyším, je šustot suchého listí, které vítr honí po cestičce. 

Stejně tak mě překvapuje, jak dobře jsou vidět hvězdy. Sice všude kolem svítí pouliční lampy, ale stejně rozeznávám většinu známých zimních souhvězdí. Měsíc je kulatý jako rybí oko a svítí jako maják.

Kolem se tyčí vysoké paneláky jako rozsvícené vánoční stromky. Prohání se mezi nimi vítr. Nemám ráda sídliště. Jsou jako...mraveniště. Jedenáctipatrové domy poskytují dokonalou anonymitu.

Na kraji vinohradského sídliště je malý lesík, tím teď procházím, pes pobíhá okolo a já koukám na rozsvícené Brno takřka u mých nohou. Je dost pozdě, aspoň půl jedenácté. Ani po čtyřproudovce mezi vinohradským a líšeňským sídlištěm už nic nejezdí. Vidím na druhé straně za silnicí dům, kde bydlí babička s dědečkem a napadá mi, že jim sice koukám do kuchyně, ale je mezi námi několik desítek, snad i stovek lidí v nižších domech při silnici.

Před spaním se dívám z osmého patra na zvolna zhasínající sídliště. Na druhé straně až úplně pod střechou jasně svítí jedno okno. Chvilku přemýšlím nad tím, kdo tam asi bydlí a proč už nejde spát, potom ale tu myšlenku zaženu. Musela bych pak uvažovat o každém okně a jelikož se za každým oknem skrývá lidský osud, asi bych se z toho zbláznila. Za každým oknem žijí lidé, žijí, spí, jí, milují, nenávidí, hádají se, dívají se na televizi, občas se smějí a občas pláčou. Za každým tím oknem se ukrývá nějaký příběh.

Nemám sídliště ráda, to je fakt. Ale jednou za čas se na chvilku postavit mezi domy a představit si, kolik lidí je kolem na jedné hromadě, aniž by o vás věděli, aniž by věděli o sobě navzájem... Mám pak vždycky krásně mrazivý pocit. Tolik vylomenin bych tady mohla udělat a nevšimla by si toho živá duše. Na druhou stranu to nedoporučuju osobám se sklony k méněcennosti. Ta tíha lidské masy je fakt...maso.

 

P.S. Nechci nikoho urazit. Je to čistě subjektivní článek. Celý život žiju v osmipartajovém domě na brněnské periferii, kde si nemůžete ani kýchnout, aby to za chvilku nevědělo i poslední batole.