Už se stmívá, ještě sečou pole,

přes strniště vítr zafoukal,

v patách za ním kráčí kdosi cizí,

možná tulák, možná dávný král.

 

Už se stmívá, teprv jedu domů,

mraky se mi sběhly nad hlavou

a ten někdo, kdo jde přes strniště,

nohy sotva zdvihá únavou.

 

Už se stmívá, nechce se mi usnout

a vítr jak by mě kolébal,

po strništi utíkám s tím větrem,

kde na mezi stojí dávný král.


 

Malá vzpomínka na návrat srpnovým večerem. Začal na Suchém a úspěšně i s přestupem skončil v Brně. Byl to večer zcela neuvěřitelný, plný překvapení a nevyslovených tajemství. Přeju každému zažít někdy takovou cestu. Už jsem o něm jednou psala a vůbec bych se nedivila, kdybych se k němu ještě někdy vrátila. 

Ta cesta, trvající sotva dvě hodiny, ve mně zanechala něco, čím se teď, když je venku šedo a holo, opájím. Nedokážu vám vysvětlit, co to je.

To se asi opravdu musí zakusit na vlastní kůži.