Sedím ve vlaku a baštím Skittles. Baštím je pomalu a po jedné, vychutnávám každou do poslední molekuly. Z okna sleduju cestu, kterou znám nazpaměť. Četla bych si, ale zbývá mi posledních pár stránek, které jsou nejnapínavější a nejsmutnější a šetřím si je proto stejně jako ty bonbony.

Znám tu trať jak své boty. Z Boskovic do Skalice motorák pluje sedm minut. Jezdím tu často a ráda. Na té sedmiminutové trase se dá vymyslet báseň jedna báseň. Ve Skalici skočím na křenovičák, dočtu knížku a dojím první balení skittlsek. Mezi Babicemi a Brnem mi zbyde akorát dost času na přemýšlení.

 

Mám ráda vlaky a všechny ty možné věci okolo nich. Ale rozumějte - nijak speciálně neprahnu po pendolinech, naleštěných kupéčkách rychlíků nebo přestupních uzlech dle evropských směrnic.

Mám ráda tratě, které vypadají trošku ztraceně. Tratě s dřevěnými pražci, na kterých bublá asfalt, když vysvitne sluníčko. Tratě, kde mezi kolejnicemi žloutnou netřesky a pampelišky.

Mám ráda malá nádražíčka mezi poli, opršelé dřevo, oprýskané zdi, lavičky, na kterých spaly už desítky trampů. Nápisy na zdech a pár starých jízdenek v rohu pod lavičkou. Líná kočka, která se nedá vyrušit.

Mám ráda dýchavičné motoráčky s prodřenými potahy, které supí po jednokolejkách od vesnice k vesnici. Upocená sedadla v osobácích, na která se v létě přilepíte, okna, přes která skoro není vidět. 

Mám ráda cestování vlakem se vším pobíháním, se všemi protivnými průvodčími, se všemi zpožděními a přeplněnými vagony.

 

Dojídám poslední bonbon (žlutý), knížku schovávám do batohu a hotovím se k výstupu. Petrov mi kyne už zdálky a já vím v tu chvíli jedinou věc jistě: na cestování je prostě nejlepší to, když se máte kam vrátit.