Příspěvek speciálně pro brýlaté

Zapomínám na ně. Nevnímám je. Beru je jako samozřejmou součást mého života.

Logicky. Bez nich se totiž svět změní v rozmazanou placku. Zmizí prostor. Tváře se slijí do jedné hmoty s pozadím. Najednou jsou všechno jen světla a stíny.

Nebylo to tak vždycky. Bývaly časy, kdy jsem nepotřebovala dvě popelníková skla k tomu, abych z postele viděla na budík. Abych viděla na strop nad svou hlavou. Ale je to tak dávno, že už si to nepamatuju. Obrýlatěla jsem asi tak v deseti. Plus mínus. Když už jsem ani z první lavice neviděla na tabuli.

Teď mám šest dioptrií (asi spíš už sedm, protože současné brýle mi nestačí) a vždycky mě znovu udiví, když někdo mou krátkozrakost považuje za handicap. Neuvažuju o tom tak. Narozdíl od spousty jiných lidí. Až byste se divili, kolik jich řekne "Šest dioptrií? Vždyť ty už jsi skoro slepá! Uvažuješ o operaci?"

Uvažuju. Ale nejdřív musím sbalit milionáře, protože mám pocit, že jedno oko stojí kolem deseti tisíc. Což teda...nic moc. Na pocit "volných očí" mám zatím kontaktní čočky (doporučuju všem, kdo mají fakt hodně dioptrií nebo nosí brýle už hodně dlouho.)

Vzpomínám si na jedno přespávání venku před skoro už pěti lety. Leželi jsme, koukali na hvězdy a já si pak sundala brýle. Z noční oblohy venkova se stala noční obloha města. Zbyla jen Kasiopea, Velký vůz a Velký letní trojúhelník. Kamarádku vedle mě to strašně překvapilo. A mě překvapilo, jak moc ji to překvapilo.

Fakt je, že brýle jsou pro mě jako nos nebo jako ruka. Nezbytné. Potřebné. Periferní vidění v háji a proklínání prudkých změn teplot i deště v ceně. 

Jo, život s brejlema není žádnej med.

Ale život bez nich...

 

A proto, čerství obrýlenci i vy nečerství, co se s tím nemůžete smířit - netruchlete! Smát se vám asi nikdo nebude a na menší komplikace si časem zvyknete. A navíc, brýle mají jednu výhodu. Když je sundáte, můžete začít snít, protože vyžehlený svět je geniálním promítacím plátnem pro vaše soukromé filmy.

 

P.S. Článek jsem vymyslela včera krátce před půlnocí, kdy jsem s hrůzou naslouchala podivným zvukům z druhé strany pokoje a vědoma si toho, že jsem tam sama, bála jsem se jít na tu druhou stranu pro brýle. Až v té chvíli mi došlo, jak je to s nima divný. Že je vlastně vůbec neberu na vědomí.