O podzimu, poutích zábrdovické mládeže a o tom, jak jsem nalezla ztracené za pootevřenými dveřmi. Uprostřed zimy vás to snad zahřeje. Nebo vám to připomene váš vlastní podzim, podzim, kdy v trávě nesečené leželo něco, co vám patřilo a vy jste to s úlevou přijali zpět.

Podzim 2011

Kroky naší poutnické skupiny mířily do Štípy u Zlína. Hodně se mluvilo, smálo, modlilo, pochod vcelku náročný - kopce vysoké, údolí hluboká. Podzim hořel ze všech stran, zrána mlha a jinovatka, nebe mírně do šeda, ztrácelo už letní modř.

Když jsme dorazili do cíle, čekal nás nezbytný zápas ve fotbale - hodinku jsme pobíhali zběsile po plácku a snažili se ve tmě najít balon. Odměnou nám byla klidná chvíle u mytí nádobí a spontánní zpívání. Přestože společenství bylo perfektní, přišlo mi, že s sebou tahám nějaké závaží. Jenže jsem ho nemohla odhalit. Zavřela jsem tedy před ním oči a myslela na jediné - na to, co je kolem mě.

Ten podzim byl...

Září 
A lovec s rozlomenou puškou
Toulá se při okraji lesa 
Ze strnišť
Divoké husy vracejí se v klínech
Ve starých básních jako v zahradách
Tlumené pády plodů 
Ticha nesbíraná

(J. Skácel, Čistota)

...podzimní. Trochu studený, trochu teplý. Staré aleje nám cpaly do kapes jablka, úvozy nám stáhly krky trnkami. Nikam se nespěchalo, nebylo proč. Spíš než přes krajinu bylo k nám promlouváno přes společenství. Podzimní kopce nám byly kulisou. Nešlo tu o krajinu, šlo tu o lidi. 

 

Podzim 2012

Tentokrát jsme zamířili na Mariastein. Skupina byla větší, sešly se tam různé typy, co se spolu vzájemně moc nebavily. Stále se hodně mluvilo i smálo, ale člověk měl tendenci dávat si pozor na jazyk. Nějak se vytratila spontánnost.

Počasí - na začátku rajské, na konci pekelné. Probíjeli jsme se proti vodorovnému dešti a na kůži promočené oblečení nám přimrzalo k nohám. Před našima očima se lámaly stromy, stržené tíhou námrazy. Všude kaluže, mokro, zima. Najednou měl člověk jediný cíl - jít dál. Krajina jako by nás chtěla mít z krku, vyháněla nás tím psím počasím a nakonec jsme byli všichni rádi, že jsme zdrávi došli na faru s podlahovým topením. Fotbalový zápas se nekonal. Místo toho jsme ráno uspořádali koulovačku a stavění sněhuláků.

Ten podzim byl...

Jdeš v neurčitém průvodu/Potají slze/Listí se ztrácí ze schodů/Tam v mlze

(V. Nezval, Listopad (úryvek)

...na procvičení pokory. Teplo uteklo hned první den a zbyla jen syrová zima, která se člověku zažrala až na kůži. Najednou jste dokázali ocenit maličkosti jako nohy v teple a suchu a možnost si sednout, aniž byste přimrznuli k podkladu. Jelikož jsme v té době procházela menší krizí (ono závaží z loňska se zkonkrétnilo a bohužel ještě ztěžklo) zážitek vybičovaný ledovým větrem se mi jevil jako znamení. Dveře, které jsem nějak ztratila, se pootevřely a za nimi teplá kamna a čerstvé buchty.

 

Podzim 2013

Tak jako Cyril s Metodějem směřovali jsme na Veelehraad víryy. Naše skupina byla vpravdě početná (kvůli pohybu po silnici jsem byla překřtěna na Všechny svaté, takže nás bylo jak much), smáli jsme se víc než obvykle, mluvili víc než obvykle, modlili se růženec cestou z kopců, pochod byl tak docela obyčejný, ale hlavně - to počasí!

Do cíle jsme dorazili hluboko po setmění, zářící bazilika se zvětšovala a najednou jsme stáli před ní a byla monumentální. Utkání jsme ovšem museli nechat až na ráno, jelikož nefotbalistická část skupiny se na naše pokusy vyklouznout s balónem do temnot tvářila dost vražedně. Využili jsme tedy ranní chvilky, kdy se dotyční odebrali k modlitbě, a založili nový druh fotbalu, křížený s krasobruslením na mokré trávě a míčolovem v potoce. Spokojeně upocení jsme se pak odebrali na autobus a zakončili tak pouť nejlépe, jak to šlo.

Ten podzim byl...

Včera letěl vzduchem první bílý vlas.
Zazvonil,
když zvolna k zemi padal-
a slova,
hrubá, nepokorná slova
v hrdle uvázla mi jako rybí kost. 

Mé léto,
ty už také šedivíš? 

Je tomu tak
a podzim přijde zítra.
Zas celé stromy budou odlétat,
zas ptát se budem,
kam a komu vstříc.
A ticho, chudé jako polní myš,
tu a tam za zády nám pískne. 

Mé léto,
ty už také šedivíš?

(J. Skácel, Babí léto)

...pravým babím létem. Nebe a stromy a kopce a lidi a hvězdy a slunce a jablka a údolí a písně a skály a smích a vítr a šepot a slova a mlčení a nebe hluboké tak, že jsem se v něm utopila. Slyšela jsem hlas, zazníval ke mně přes pole ještě nezorané - vezmi dnešní den do dlaní a schovej ho ve svém srdci. Nezapomeň na to, co bylo dáno, nezapomeň na teplo a sladkost planých jablek, nezapomeň, jak chladí mrtvé listí. 

Dveře, pootevřené už zpola, rozrazila jsem a byla si jistá, jistá jako nikdy předtím - tady a teď je to, kde odhazuji závaží. A nestál tam už někdo cizí, byla jsem to zase já.

Jak málo stačí k tomu, aby člověk našel, co ztratil - sám sebe.