Cák! přímo do vody. Louže mi provlhne do bot, jsem mokrá až po kolena, po pár krocích se ozve zima a po ještě dalších pár puchýře.

Napadá mě, proč jsem tu kaluž prostě nepřeskočila jako vždycky. Kdybych dopadla jenom na krajíček vody, dalo by se to svést na špatný propočet skoku. Ale to, že jsem skončila v půlce, vypadá spíš na špatný odhad sil.

Tak brzo? bleskne mi hlavou, když se snažím aspoň trochu vyždímat ponožky a nohavice. 

Dřív jsem přes kaluže skákala jako olympionik. Žádná mi nebyla moc široká a i když jsem se někdy namočila, nevěnovala jsem tomu pozornost. Zato teď...

 

Je to tím, že je člověk starší? Že hůř snáší emoční bouře a chyby vlastní i druhých? Dřív jimi proplul a už se ani neohlédl. Teď se v nich potácí a neví, kudy ven. A když už se ven dostane, stejně se do toho kolikrát zase zamotá...

Jen tak jsme se s kamarádem bavili o nesmrtelnosti brouka a dostali se k tomuto tématu. On je starší a v některých věcích jsme si dost podobní, hlavně poslední dobou - když se nám přihodí nějaká ta nepříjemnost s láskou, dělá nám potíže se z toho vyhrabat. Ale oba už jsme objevili, že nejlepším lékařem je čas a nejlepší ošetřovatelkou kamarádi, kteří z vás nic netahají a jenom s vámi jsou.

 

Když člověk skáče přes kaluže nepovedeností (nejen vztahů, věcí, které nám zahrají na citlivou strunu, jsou fůry), je důležité dobře počítat. Zvážit velikost problému, totiž kaluže, a taky své síly.

 

Já už zase skáču do kaluží. Přímo doprostřed poslední dobou. Ale na druhé straně té louže je někdo, kdo mi z té kaluže pomůže a pak z kapsy vytáhne suché ponožky. A třeba mě pak i kousek ponese na zádech, abych se z toho vzpamatovala a trochu oschla.

Já už zase skáču do kaluží.

Ale mám holínky. Holínky těch nejlepších přátel, které jsem mohla potkat. Šílené, někdy otravné, ale většinu času báječné holinky, do kterých možná trocha vody nateče, ale před většinou mě uchrání!