"Ježkovy voči, jak dlouho jsi tam zase dneska byla?"

Počítám. Do hodiny violoncella jsem dorazila o půl třetí. Odcházela jsem krátce před půl osmou. 

"Pět hodin," odpovím.

"A to se ti chce marnit čas? Vždyť by ses mohla učit nebo já nevím, dělat něco jiného. Nemůže přece po tobě učitel chtít, abys tam tvrdla tak dlouho."

"Ale on to po mně nechce," uvědomím si najednou. "Já tam prostě jsem. Nejdřív na svou hodinu, pak na dělenou zkoušku orchestru, pak na společnou orchestrovou a pak zůstávám tak dlouho, dokud může zůstat Violka, spoluhráčka, a hrajeme a hrajeme a hrajeme... Já tam tak dlouho, jak ty říkáš, tvrdnu moc ráda."

A je to fakt. V učebnách hudebních škol jsem strávila neúrekom času. Osm let na housle. Bohužel, čas poněkud promarněný. Záznam z absolvenstkého koncertu bych nepustila ani největšímu nepříteli.

A potom jsem našla cello. Nu, prvních pár let to byla vcelku nuda. Hrály se etudy a Maďarské tanečky a střídali se mi učitelé jako na běžícím pásu. S tím posledním jsem vystřídala i hudebku.

A najednou se to stalo. Seděla jsem a celkem nesměle vrzala Nothing else matters. Při sólu jsem vyjela až kamsi ke konci hmatníku. Do té doby jsem absolutně netušila, že i tam se dá hrát...

 

Dneska už Nothing else matters nacvičuju potřetí. Sólo mě nepřekvapuje, jen uvádí v šílenství (vysoké struny, špatný dohmat) a k tomu se přidala plejáda dalších tak nějak...necellistických věcí. Apocalyptika, pochopitelně. Ale díky tomu, že učitel hraje ve skupině čtyř cell, hrajeme i covery zcela nečekané.

 

A tak když hraju It´s my life a třetí houslistíčci, co čekají na orchestr, po nás třech (kvarteto ve třech, nedivte se) trošku vyděšeně, hodně překvapeně a hlavně se slovy "Jo, tak tohle bych nečekal, že budete hrát" koukají, je to pocit k nezaplacení.

 

A tak hraju, trhám žíně, lámu smyčce, likviduju nástroje. Padají mi noty a čas od času je to falešné jak adidasky z tržnice, ale je to muzika, co mě baví a kdyby mi ji někdo zakázal a dovolil mi hrát jen ty Maďarské tanečky, seknu s tím v tu chvíli. Hraju co chci, co se mi chce, co mé srdce žádá a komu se to nelíbí, ať mi smyčec políbí.

Šermuju tím svým vytrhaným chudáčkem s půlkou žíní, odpovídám na otázky, proč hraju bez bodce a hraju a hraju a dělám u toho blbinky a šaškárny a bavím půlku orchestru (ta druhá na mě nevidí) a bavím své spoluhráče v trietu a rozčiluju se nad tou čtvrtou, co se na nás vykašlala a vymýšlím si freestyly a děsně, ale strašně moc mě to baví.

Když hraju, jsem jako jezdec, který jede parkurový závod, jsem jako střelec, který míří na jelena, smyčec je moje prodloužená ruka, cello se stane mým externím tělem.

 

A to je ten důvod, proč mi nevadí sedět pět hodin v zatuchlém malém kamrlíku, kudy trajdají zpěváci do své třídy a kam slunce nesvítí. 

Já to prostě miluju.