...stíny křivé jako paragrafy, velké hrby, pařáty a úšklebek, se kterým do vás ty pařáty zatnou. 

Staré křivdy mají dlouhé stíny, rvou se s rozumem a pálí slova "odpuštěno", tisknou hrdlo, z očí vyráží slzy.

Staré křivdy časem možná otupí své zbraně, ale i tupým mečem se dá setnout hlava, jenom to víc bolí. 

Staré křivdy jsou zkrátka pěkné potvory. Čekají někde za rohem a skočí na vás ve chvíli, kdy to nečekáte. 

 

Hlava říká: "Je to dávno."

Srdce říká: "Tak proč to tak bolí?"

 

Za některé křivdy se proklíná i po letech. Jsou takové, ketré se ani odpustit nedají. Potom jsou takové, co se dají odpustit, ale ne zapomenout. A pak jsou takové, které čas pohřbí tak hluboko, že si na ně už ani nevzpomenete.

 

Staré křivdy mají dlouhé stíny. 

Nejen ty, které byly učiněny nám.

I ty, které máme na svědomí my. Každý jsme někdy někomu ublížil. Někomu jsme zlomili tužku, jinému srdce. A zrovna tak nám bylo ublíženo. Někdo nám vzal bonbon, jiný naději.

Zatím to zní hořce, snad moc hořce na to, jak málo jsem toho ještě zažila, jak krátce jsem zatím na světě, jak málo zatím znám život.

Ale já nechci aby to znělo hořce. Chtěla bych, aby si každý při čtení těchto řádků řekl: "Jo, křivdy jsou, byly a nejspíš i budou, ale je jich pár, se kterými se dá něco dělat." A pak půjde, a omluví se. Když to jde. A nebo odpustí tomu, kdo mu ublížil. Když to jde.

 

Víte, teď mě napadlo...asi nejhorší kolikrát bývá odpustit sám sobě. Člověk se smíří s chybami druhých, ale svoje vlastní nějak nerozdejchá...

 

Přeju všem, aby zvládli všechny křivdy sprovodit ze světa. Křivdy druhých...i druhým.