Malá exkurze do světa poezie

"Helej se a koukej, Katuši, potřebuju píchnout," povídá jednou takhle kamarád. "Potkal jsem jednu vážně fajnovou slečnu, je to taková intelektuálka, čte básničky a Kafku a takový chytrý věci, podívej, já bych ji chtěl oslnit. Podívej se někam do tvý sbírky a puč mi nějakou zamilovanou básničku sím tě."

Pokývala jsem hlavou. To víte, oslňování slečny cizí milostnou poezií je věc vpravdě choulostivá, zvlášť, když "vykrádaný" básník je taktéž něžného pohlaví.

"Po něčem se podívám, ale nedělej si moc velký naděje," sdělila jsem mu pozralé úvaze.

"Počkej, vždyť pořád píšeš nějaký rýmovačky," pozastavil se nad tím dotyčný. "Jseš básník, ne, tak píšeš přece zamilovaný básničky, ne?"

Musela jsem se usmát. "Nejsem zamilovanej básník. Až budu zamilovanej básník, budu psát zamilovaný básničky. Zatím si vystačím s něčím...nemilostným."

"Tak o čem teda píšeš, když ne o lásce?"

"Kámo, poezie přece nutně neznačí milostný verše, ne? Psát se dá o všem. O krajině, o lidech, o emocích, dokonce i kadibudka se dá popsat tak, že se to dá považovat za poezii."

Chvilku na mě koukal trošku nechápavě. Nu, nebylo to poprvé, co jsem se setkala s domněním, že jak člověk plichtí nějaké veršíčky, hned v nich musí být "byla to láska/pevná jak páska (lepicí/dokud ji nenazval slepící)". Ale když to člověku začnete vysvětlovat, nakonec to určitě pochopí. I dotyčný kamarád to záhy pochopil.

Chvilku jsme to rozebírali. Povzpomínal na nějakou poezii, co četli ve škole ("No jo, Kytice není moc o lásce. Teda je a není, jestli víš jak to myslím. Ale Máj třeba, ten je o lásce celej od začátku do konce. Nebo Taťánin dopis, to nebylo o nic lepší."). No jo, není se co divit, že si každý o básnících a básničkářích myslí hned to nejhorší - že to jsou usládlí pisálci.

Tak jsme se dostali k rozdílu mezi básní a básničkou. Protože dávat za příklad vlastní výplody mi přišlo dost uhozené (jelikož to jsou jen takové většinourýmovačky seškrábané v šalině a jen málo z toho si může dělat nárok na označení báseň), našli jsme nejbližší free wifi a já začala gůglit.

Za příklad jsem si tentokrá nevzala Skácela ani Nezvala ani Seiferta, ale Jiřího Žáčka.

Báseň:

Před usnutím

Nejlepší básně přicházejí samy
chviličku před usnutím
v mezerách mezi vteřinami

a ztrácejí se za úsvitu
jak žena s níž jsem probděl noc
a která ráno mlčky zmizí z bytu

bez rozloučení
bez hlesu
a nenechá mi ani adresu

Básnička: 

Otevřený dopis holubům

Našli jste si zábavu -
kálet lidem na hlavu.
Najděte si jinačí -
v tom si lidi vystačí.
 
Chvíli jsme ještě diskutovali na téma, kdy se jedná o básničku a kdy už je to báseň. Jestli se to odvíjí od toho, jestli se zasmějeme či zaslzíme. Přes veškerou snahu se nám to nepodařilo generalizovat. Prostě...to asi člověk musí nějak poznat sám.
 
Wifi nám spadla, tak se přesunujeme do parku. Koukáme na Brno a žehráme na češtináře. 
 
"Mě ti nejvíc vadí, jak po nás chcou každou báseň vyložit," uvažuje kamarád. "Jak mám kurnik vědět, co tím básník chtěl říci? Copak jsem ho znal? Copak jsem byl v jeho situaci? Jako možná bych zvládnul vyložit něco tvýho, páč tě znám už drahně a vím o tvých eskapádách ledasco, ale nějakej Mácha?"
 
"To mě taky vždycky štvalo," souhlasím. "Vezmi si třeba tohle: V básni se mluví o plynoucí řece, modrém nebi, červených kmenech borovic, o kamenech, jež se lesknou slídou. Češtinář na to koukne a hned vidí - řeka je život, modré nebe jsou oči nějaké dívky, borovice značí vytrvalost a kočičí zlato pomíjivost světské slávy. Jenže on básník nemyslel na život, děvče, vytrvalost nebo slávu, když to psal. On třeba jenom usnul na mezi a tohle všechno bylo první, co viděl, když se vzbudil. A protože se na to prosté a známé díval najednou z jiného pohledu - rozespalýma očima a zespodu - prostě to napsal. Jasně, kolikrát v tom ty metafory jsou - ale učitelé, zdá se mi, je strkají všude. Snad i v té mé rýmovačce o kadiboudě by našli nějaký příměr."
 
Společně se smějeme, není kam spěchat, bavíme se o poezii jako náhodný čtenář a náhodný básník a nakonec z toho zbyde jen pár nezapsaných epigramů, co jsme v tvůrčí euforii stvořili, a můj slib, že zkusím vyplodit nějakou krásnou milostnou poezii pro tu intelektuální slečnu.
 
Ono to přece jen jde, i když člověk zrovna není zamilovaný.