Víte co mám na vzpomínkách nejradši? 

Dost často se stane, že když je žijete, jsou naprosto děsné. Bolí, pálí, drásají, máte vztek, jste smutní, nenávidíte, milujete zároveň, do smíchu pláčete, do pláče se smějete, emoce střídá emoci, nevíte z které do které, jednáte impulzivně a jen o sekundu později toho litujete, zkrátka...prožíváte něco velkého. Nebo se vám celkem hezký zážitek pokazí tím, co přijde potom.

Prostě vám z toho zbyde taková hořká pachuť na jazyku.

A potom, jak jde čas, jeho proud vyplaví a ohladí všechny hrany a ostny a špičatce a zbyde jenom malý, hlaďounký oblázek vzpomínky. Víte sice, že když jste ji žili, bylo to nepříjemné nebo bylo nepříjemné to, co přišlo po tom...ale stejně se pousmějete pokaždé, když si na to vzpomenete. 

Prostě je to najednou sladké jako cumel a vy to jen tak válíte po jazyku a chutná to skvěle. 

 

A to mám na vzpomínkách nejradši. Jak se člověku zamží oči a znepřítomní úsměv. 

Vzpomínky jsou prostě bittersweet.