Jen jsem ji uviděla, zamilovala jsem se do ní. Byla tak...ne krásná, tyhle nebývají vyloženě krásné. Byla zajímavá. Byla přesně podle toho, jak si ji lidé představují. Vypadala zároveň důstojně a zároveň tak trošku rošťácky. To asi dělaly ty rozčepýřené vlasy. 

A ta rozsocha, jako by z ní právě seskočil vodník.

O, mluvím o vrbě. O nejvrbovatější vrbě, co jsem kdy viděla. 

Narazila jsem na ni při svém letním pravidelném podvečerním běhu kolem rybníků. Stála na hrázi, hned u cesty, nakloněná nad vodou, rozsochatá a rozcuchaná, jak už vrby bývají. Přímo pod ní na vodě klábosily kačeny. 

Chudák vodník přišel zkrátka. Od toho večera jsem se na vrbě zabydlela. Večer co večer jsme tam měla vydýchávací přestávku. Psala jsem tam, četla, zpívala, modlila se, telefonovala, plakala, jenom tak seděla a koukala na vodu a v hlavě jsem měla nádherně, přenádherně vymeteno. Té vrbě jsem řekla víc krásných veršů než všem lidem dohromady. Zapomněla jsem je do jednoho. Klasika. Ale ji jsem myslím aspoň trochu potěšila. 

 

Odjakživa ráda sedám na stromech. Doupě v šeřících, podzimní jídelna na vršku jabloně, všechny ty stromy, ze kterých jsem spadla, protože jsem poněkud překypěla ze stromolezeckých rozměrů.

Stromy mě odjakživa vábily. Na chalupě - obrovský buk, stříbřitá kůže a větve odspodu až úplně nahoru tlusté a jako žebřík. Nebo jako bidýlka. Však nás tam sedalo pět. Kdysi. 

Moct si sednout na větev, opřít se o kmen, schovat se v listí (nebo jehličí, i na smrku jsem měla jeden čas usmolené hnízdečko)... Možná je to takový mezistupeň.

Přála bych si létat jako ptáci. Nebo být volná jako ptáci. To ale nejde. Takže aspoň posedávám ve větvích. Jako ten pták. Jako sůva (z nudlí. Ne S nudlí). Nebo jako holub. 

Sedím na stromě a poslouchám, co mi říká. Nerozumím mu. Asi jsme se stromům příliš odcizili. 

Škoda. Možná by mi prozradil jak je to s tou nesmrtelností brouka.