Když jsme se střetli v křižovatce času

Hledali léky proti všednosti

Na rtech mi zhořkly všechny moje chyby,

Mé přešlapy a moje slabosti.

 

V zápalu boje proti sobě sami

Do pláče smích a do smíchu zas pláč

V příšerném tanci kolem vlastních hrobů

Přemýšlím marně, co jsme vlastně zač.

 

Derou se na svět všechny hloupé věci

Pálí a ničí každý nový cit

Lituju záhy, co jsem udělala

Lituju věcí, jež nejdou odpustit.

 

Až se zas střetnem v křižovatce času

Najdeme léky proti všedním dnům

Hlaďounký kámen obroušených „bylo“

Zachutná sladce mým hladovým rtům.

 

Povstanem tiše, mokří, z řeky času

A budem hladcí jak ten kamínek

Co bylo, bylo, čas to všechno maže,

Tančíme spolu v rytmu vzpomínek.

 

Z plamenů zbývá jen obláček páry

Trošinku bolí ten minulý cit

Zamžené oči, úsměv nepřítomný

A není nic, co nejde odpustit.

 

 

P.S. Není to přesně o tom samém, o čem jsem psala předtím. Ale když slova přicházejí, nelze se bránit. Asi jsem to musela vztáhnout na určitou situaci a určitého člověka.