Všude to čtu, všude to slyším, všude to vidím. "Blížící se svátky plní obchodní centra! Každý se někam žene!" křičí všichni kolem. Jen malá poznámka - ano, je to pravda. A upřímně - stejná pravda je to i kdykoliv během roku. Jasně, těch lidí je víc. Víc jich vyráží ve stejnou chvíli. Ale spěchají pořád stejně. Je to v povaze velkoměsta spěchat.

Aby nám neujela tramvaj.

Aby nezavřeli poštu.

Aby byl v obchodě ještě chleba.

V době adventní se to mění:

Aby byl balicí papír. 

Aby ještě měli ten svetr, co chcete jako vánoční dárek.

Aby měli ještě otevřeno.

 

Ale, víte, když tak přijdete na trhy na náměstí Svobody, najednou vidíte, že lidi nikam nespěchají. Courají se kolem, napájí se svařákem a koukají na stánky. Jako by byly předvánoční trhy bublinou, kde není čas, kde není kam spěchat.

O tom jsem vlastně psát nechtěla. Inspiroval mě namrzlý chodník. Jak se pořád říká, že by lidi měli zpomalit - není lepšího retardéru. I ten nejuspěchanější člověk si pořádně rozmyslí, jakou rychlost zvolí na umrzlém chodníku. Jestli sebou sekne nebo jestli radši půjde opatrně. 

Možná nám tím chce už skoro narozený Ježíšek sdělit: "Lidičky, neblázněte. Vánoce budou i bez dárků, bez stromečku a bez cukroví. Ale bez klidu, klidu v duši, si je užijete jen těžko!"

Takže pozor na namrzlé chodníky. Aby si na nich pravé poselství Vánoc - narození našeho Spasitele - nezlomilo nohu.