"Katuši, ty jsi takový trochu básničkonazi, že jo," říká jednou takhle dopoledne ďábel. 

Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, co tím podivným slovem myslí. Pak jsem si vzpomněla na to všechno útrpné ošklíbání nad rýmy typu "u řeky rybář sedí, na vodu strnule hledí". Na všechno to pranýřování špatných přízvuků a rytmu. "Jo, tak trošku," musela jsem souhlasit.

"Uvažoval jsem o tom," říká on. "Když tě tak štvou všechny ty nedokonalé básně, jak můžeš pořád dokola drmolit "očenášježsinanebesích"? Jak je možné, že se nad tím tak rozněžňuješ? Vždyť je to jenom říkanka. A nadto ne moc dobrá."

Asi jsem zrovna měla slabší chvilku, protože mi došlo až za chvilku, co myslí tím "očenáš". Když jsem to ovšem pochopila, útrpně jsem se na něj podívala. "Tady přece vůbec nejde o to, jestli se to rýmuje nebo ne, ty chytrej."

Potměšile se zašklebil. "Když to teda není básnička - proč to lidi jako básničku říkají? To už by rovnou mohli spustit "Byl pozdní večer, první máj..." a vyšlo by to nastejno. Jestli zpaměti říkají to nebo ono, to je celkem fuk, ne? Stejně u toho myslí na to, co ještě neudělali nebo vymýšlí nějaké čertoviny."

"Ty vymýšlíš čertoviny," zamračila jsem se na něj. "Ale bohužel máš pravdu. Lidi kolikrát Otčenáš říkají automaticky a nepřemýšlí nad ním. Ale s "májovou" reformou bys asi neuspěl. I ti, co se nad slovy otčenáše zamyslí jen jednou za uherský rok, by si pořádně rozmysleli, jestli se vzdají tak cenného dárku ve prospěch prostopášníka Máchy."

"Dárku?" byl ďábel na chvilku poněkud zmaten.

"Modlitba Otče náš, jak si jistě vzpomeneš sám, je dárek pro nás křesťany přímo od Krista. A i když se při jejím modlení kolikrát zatouláme myšlenkami bůhví kam, pořád to nic nemění na faktu, že nám tu modlitbu Ježíš dal k modlení. A když se na ni občas soustředíme a vnímáme ta slova, mluvíme přímo k Otci slovy jeho syna. A navíc je to modlitba, kterou zná každý. Takže když se sejde horda věřících a začnou se otčenáš modlit, je to celkem síla."

"No to mi povídej," odplivne si kysele. "Ale stejně je to divná říkanka. Prostě se to nerýmuje a konec. A netvrď mi, že to říkanka není."

Najednou mě něco napadlo. "Vlastně to je básnička," povídám. "A rýmuje se. 

Rýmuje se přímo s Bohem. Každé slovo. Dokonce i každá tečka!"

 

P.S. Vím, že rozhovor s ďáblem už tu jednou byl, ale přece jen - kdo jiný než satanáš mi vnukne nápad uvažovat nad básnickými kvalitami modlitby modliteb?