"Páni," pomyslí si sněhová vločka, když se snáší k zemi. "Páni, co se to děje? Všude kolem víří mé sestry, padáme kamsi dolů, moc rychle, proč tak rychle?

Světla! Co to může být? Září to jako hvězdy. Ale hvězdy, co vím, vypadají jinak, méně barevně. Ty byly navíc vždycky nade mnou, dokud jsme byly všechny tam nahoře, doma, v mraku. Co to jenom je? Tak krásný výhled...

Škoda, že padám tak rychle. Ale jéé, fouknul do nás vítr. Trošku třeba zbrzdí ten pád. Můžu se déle dívat na tu krásu...

To placaté dole je co? Ono to není placaté! Odtud jsou všechna ta světla. A je tam dole všude bílo! A co se to tam hýbe?

Už jsem skoro dole, už všechno dobře rozeznávám. Dole je hluk a chaos, aspoň se mi zdá. Už to nevypadá tak bíle. Spíš šedě. Špinavě. Do toho se řítím? To se mi moc nechce... Ale když spadnu do té šedi, hned bude bělější! Když tam spadneme všechny, kolik se nás tu snáší, bude dole zase krásně bílo a nad tím budou svítit všechny ta světla a třeba i trošku ztlumíme ten hluk. 

Jéé, už jsem docela až dole. Několik sester spadlo na pohybující se věci a viděla jsem, že hned roztály. No, to nám říkali, že se stává. Konečně, byly jsme vodou a vodou se zase staneme, tak to je a je to dobře. 

A, konečně na zemi! To je krása...

Ačkoliv... Nezdá se, že by to šedé nějak méně zešedlo. Spíš..."

 

A já, jak shrnuju rozbředlý sníh před domem, brblám a nadávám. Na počasí, na školu, na lidi, sama na sebe, nic se mi nechce a tím míň shrnovat otravnou břečku.

Mít tak pokoru, jako má sněhová vločka a přijmout všechno, co nám svět nabízí se stejnou radostí.

I když nás snad nakonec někdo, rozpuštěné a rozbředlé, shrne ke krajnici.

 

P.S. Neříkám, určitě se najde i spousta vloček s depresí nebo vloček, které budou nadávat na každý centimetr své cesty shora dolů. Ale o těchto vločkách zase někdy jindy. Třeba na jaře.