Roucho otce Karla šustilo, když ráznými kroky vystupoval po schodech.
A když z nich sestupoval, ozval se dunivý hučivý zvuk, který jsem připisovala jakési tajemné síle nejspíš nebeského původu. Jako by andělé na podporu jeho slov mávali křídly.
V životě jsem na ono místo posvátné bázně nevkročila.
Mluvím překvapivě o obyčejné kazatelně. O kazatelně značně staré - kdoví, kolik kázání a jakých už z ní bylo proneseno, kdoví, které události na ní byly komentovány. Sedávala jsem hned pod ní v první lavici, koukala nahoru na přívětivé lektory a ještě přívětivějšího kněze a vždycky po konci kázání čekala se zatajeným dechem, až se ozve ten zvuk.
Na kazatelnu jsem nikdy nevstoupila. Leda tak na první schodek a ještě rozechvělá svým rebelstvím a úžasnou odvahou. Kazatelna byla nedostupná. Brala jsem ji nezvykle vážně. Neexistovalo, abych si vyběhla nahoru a pronesla nějakou srandovní řeč.
Po rekonstrukci kostela kazatelnu nahradil, tak jako ledaskde jinde, ambon.
Kouzlo nedostupného místa se ztratilo. I ta kázání od ambonu najednou zněla nějak plytce. Trošku bez šťávy. A když si člověk sednul dozadu, neviděl toho, kdo zrovna mluví. A kolikrát ani neslyšel (mikrofon nemikrofon). Od ambonu už jsem srandovních řečí (hlavně při zkouškách divadla) pronesla neúrekom a zcela bez výčitek svědomí a pocitu nějakého rebelství.
A když jsem zjistila, že to andělské dunění byly jen varhany, které varhanice spustila před Credem...
Víte, chybí mi kazatelny. Někdo možná řekne, že takto má kněz k lidu blíž, ale já pořád cítím ten pocit, když jsem se divala zespodu na otce Karla a když jeho roucho šustilo o kamenné schody.
Škoda kazatelen.
Komentáře
Píšete mi z duše.
A ač si někteří lefe myslí, že hrobařem (krásné) liturgie byl DVK a jeho liturgická reforma, já vím své. Tím pravým hrobařem liturgie byl mikrofon. Který mimo mnoha jiného zla poskytl důvod ke zdánlivé nepotřebnosti kazatelen.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.