Roucho otce Karla šustilo, když ráznými kroky vystupoval po schodech. 

A když z nich sestupoval, ozval se dunivý hučivý zvuk, který jsem připisovala jakési tajemné síle nejspíš nebeského původu. Jako by andělé na podporu jeho slov mávali křídly.

V životě jsem na ono místo posvátné bázně nevkročila. 

 

Mluvím překvapivě o obyčejné kazatelně. O kazatelně značně staré - kdoví, kolik kázání a jakých už z ní bylo proneseno, kdoví, které události na ní byly komentovány. Sedávala jsem hned pod ní v první lavici, koukala nahoru na přívětivé lektory a ještě přívětivějšího kněze a vždycky po konci kázání čekala se zatajeným dechem, až se ozve ten zvuk.

Na kazatelnu jsem nikdy nevstoupila. Leda tak na první schodek a ještě rozechvělá svým rebelstvím a úžasnou odvahou. Kazatelna byla nedostupná. Brala jsem ji nezvykle vážně. Neexistovalo, abych si vyběhla nahoru a pronesla nějakou srandovní řeč.

 

Po rekonstrukci kostela kazatelnu nahradil, tak jako ledaskde jinde, ambon.

Kouzlo nedostupného místa se ztratilo. I ta kázání od ambonu najednou zněla nějak plytce. Trošku bez šťávy. A když si člověk sednul dozadu, neviděl toho, kdo zrovna mluví. A kolikrát ani neslyšel (mikrofon nemikrofon). Od ambonu už jsem srandovních řečí (hlavně při zkouškách divadla) pronesla neúrekom a zcela bez výčitek svědomí a pocitu nějakého rebelství.

A když jsem zjistila, že to andělské dunění byly jen varhany, které varhanice spustila před Credem...

 

Víte, chybí mi kazatelny. Někdo možná řekne, že takto má kněz k lidu blíž, ale já pořád cítím ten pocit, když jsem se divala zespodu na otce Karla a když jeho roucho šustilo o kamenné schody. 

Škoda kazatelen.