Když ve vzduchu zavoní zima, vjede do mě neklid. Mraky těžknou sněhem, v nose to šimrá takovým zvláštním způsobem a já ráno co ráno čekám, že za oknem spatřím bílou nádheru. Celá se jen třesu na první vločky, které opravdu dopadnou na zem a zabalí Brno do bílé (a následně šedé) deky. 

Když ve vzduchu zavoní zima, vím, že je konec toulání a že i poslední cesta za chvíli zapadá sněhem. Tratě přestávají vábit a obzor se schová za šedý příkrov mraků. Bezlistý svět spí a sbírá síly na další rok. 

Když ve vzduchu zavoní zima, padne na mě těžká melancholie. Vždyť se blíží účtování, konec dalšího roku, když k tomu připočteme ty nevlídné dny bez jediného slunečního paprsku, mrznoucí uši a palce u nohou, vyleze z toho neveselá vyhlídka.

Když ve vzduchu zavoní zima, napadá mi: "Vánoce se blíží!" a těším se na ně zase jako malá. Ne na dárky, ale na to, že se uvidím s rodinou, že se sejdeme a popovídáme, že budeme v klidu a míru užívat vánoční nálady.

 

A jak mi tedy vlastně voní zima? 

Sněhem v mracích, punčem a cukrovím, jehličím, smrkovým dřevem, zimním kabátem.

 

A vlastně... stejně se celou zimu těším na jediné - až mi zavoní jaro. A že to někdy je dost dlouho!