Země se chvěje, zřetelně to cítím. Lehám si na ni a poslouchám. Černé okované boty dopadají na trávu, lámou křehká stébla, země naříká, pláče.
Vyskočím. Vím přece, co se děje. A také vím, co se stane a že tomu můžu zabránit. Jen se rychle najít, kde to vlastně jsem?
Přemílám v hlavě známá jména. Jistě, Parth Galen. Někdo tu dnes zemře. Nebo snad ne?
Nad vodou se zdvihá hrdý zvuk rohu. Volá o pomoc. Rychle! Než bude pozdě! Utíkám lesem, přeskakuji padlé stromy a už to vidím, černý příliv a uprostřed hrdý bojovník, osamělý, se zářícím mečem.
Strhnout luk z ramene, ten už nepřátelům zazpívá o tom, proč se bát Gondoru!
"Příští zastávka Zemědělská," zahlásí mi nad hlavou prozaicky reproduktor. Trhnu sebou.
Co se děje? Kam se poděl palouk Parth Galen a Boromir volající o pomoc?
Ach ano, už si vzpomínám...
Zaklapnu Pána Prstenů a hotovím se k výstupu. Ta moje fantazie! Vtáhla mě zase mezi řádky a já docela zapomněla, že už chudákovi Boromirovi nepomůžu, že slova v knize se nepřepíšou, ať už má fantazie vykreslí sebeúžasnější příběh.
Strkám knížku do kabelky a když vystupuji, mám na tváři lehce nepřítomný úsměv. Příběh psaný Tolkienem zůstal mezi stránkami, příběh psaný Katuši právě nabírá ty správné obrátky.
Když vcházím do školy, Boromir je zachráněn a celý Pán Prstenů překopán. Tak ať. Když se budu na CADech moc nudit a nebude nikdo, kdo by si se mnou psal, pustím se do nějakého jiného příběhu.
Možná jsme trošku blázen, ale ať jsem kdekoliv, tahám s sebou partu hrdinů kdesi ve své hlavě. Příjemně mi oblaží chvíle čekání na autobus nebo na spánek. Pravda, někdy se paní Fantazie rozhodne a začne spřádat konspirační teorie, ale to naštěstí nedělá moc často a radši přemýšlí, kde je potřeba zachránit svět.
A proč že to vlastně píšu? No, já jen, že mi pořád všichni říkají, že mám hlavu v oblacích. Tak vězte že ne, nemám. Já mám hlavu ve Středozemi nebo na moři nebo ve vesmíru nebo já nevím kde. A víte co? Pomáhá mi to udržte si ji čistou. Všichni lítají ve stresu, já si sednu, zavřu se do kouzelného zámku a je to.
a
A stejně mi vždycky bylo Boromira líto. A brečím pro něj taky pokaždé!
Komentáře
nejsem jediný blázen! :D taky pořád čekám, kdy se která skříň promění ve vchod do Narnie :D
Já se dobrovolně přiznám, že když jsem viděla film Petr Pan, několik nocí jsem spala oblečená a s batohem v nohách postele, abych byla ready, až si pro mě přijde :D
A teď si představte, že přijdete do lesa a místo houbařů tam chodí elfové. To se mi jednou vážně stalo... :)
https://www.signaly.cz/fotky/51604
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.