Občas se to člověku tak nějak nahrne všechno na hromadu a z dřívě vyrovnaného, pohodového jedince je najednou labilní a vyšilující člověk. 

Většinu času trávím jako osoba číslo jedna, a to i přesto, že mám sklony k hysterii. Ale i mně někdy rupne v lebce a pak se mnou není k vydržení. Nejen, že se mnou nevydrží ostatní, k tomu se sebou nevydržím ani já sama. Mám pocit, že se všechno pomíchalo, zpřeházelo, a že vzniknul totální chaos.

Pod viaduktem u Hlavního nádraží je na jednom kameni napsáno "Okamžitě se uklidni". Čtu to pokaždé a ráda. Vzkaz neznámého pisatele mi vždycky připomene, že s chladnou hlavou se situace vždycky řeší líp. A tak se taky okamžitě uklidním. A připomenu si ten nápis, i když jsem třeba zrovna na míle daleko od nádraží, viaduktu a vůbec od Brna.

Člověku může pomoct okamžitě se uklidnit, ale může se stát, že prostě jen uvidí s tou chladnou hlavou, že všechno je opravdu postavené na hlavu, že v červenci sněží, mouchy jezdí na pavoucích a svět nějak nedává smysl.

Takový pocit jsem měla tuhle při srpnové procházce nedaleko nejmenované vesnice.

Bylo horko, přes třicet stupňů. Za lesem hučely kombajny a odsekávaly řádku léta za řádkou. Přes les proudily neskutečné davy mravenců, kteří útočili na všechno, co jim jen trochu připomínalo potravu. Podařilo se mi jich většinu vyklepat ze sandálů a záhy jsem byla svědkyní velmi rychlého konce nic netušícího kovaříka, který nešťastnou náhodou padnul na to obří rojení. 

Pocit chaosu to ve mně spíš utvrdilo. Člověk/brouk už ani nemůže jít za svou prací, aniž by nebyl napaden a sežrán.

Potom jsem vyšla z chladného lesa na rozpálenou polní cestu. Viděla jsem, jak se nad posekaným polem třese vzduch. Sláma v řádcích mi taky nedodala. Půl prázdnin za námi, všechno se mi sype, je to všecičko v hájíčku zeleným, hrobečku studeným...

A potom se sláma začala zvedat. Poprvé v životě jsem viděla "čertíky", malá tornáda nad rozpáleným polem. Nejdříve vzniklo jedno. Dalšímu jsem potom uskočila z cesty. Ještě jedno se prohnalo po druhé straně pole.

Ale, co bylo opravdu zvláštní, víry sice slámu zvedly do vzduchu, proběhly řádkem, ale zvířenou slámu naskládaly zase zpátky.

A mně v tu chvíli došlo, že je všechno, jak má být. Jako by mi tím bylo naznačeno "Ač se ti zdá všechno v chaosu, přijde Někdo, kdo to srovná."

Prostě...v tu chvíli, na tom místě, jsem si řekla, že pokud je něco špatně, musím s tím něco dělat. Pokud není, nemůžu si na to stěžovat. A pokud je všechno, jak má být, což se mi najednou v té chvíli jevilo jako pravda pravdoucí, potom je zbytečné si trápit hlavu a je lepší se radovat z toho, jak to je. 

Kolikrát mi ještě od toho pátku přišlo všechno zmatené a špatné. A stejně...vždycky jsem si vzpomněla na ty víry, které všechno zpřeházely - ale potom zase srovnaly. 

Myslím, že spousta těch zpřeházených věcí je podle Vůle. Proto, aby nás snad vyburcoval, nebo aby nám pak ukázal, jak se dá všechno jediným slovem zase srovnat. Nevím. 

Ale myslím, že člověk by měl aspoň jednou za čas promyslet, co jak je a říct si, jestli mu život lítá ve víru, nebo jestli leží srovnaný v řádcích. 

Jestli je všechno, jak má být...