aneb Vykácej alej a budou se ti zdát jiné sny

Čas od času se to začne hodně řešit. Silničáři kácí aleje, protože jsou ve špatném stavu a ohrožují projíždějící automobily.

Kdo má co do činění s krajinou, zdvihne prst. Pozor prosím, aleje jsou důležité! Jednak působí jako větrolamy a omezují větrnou erozi, zadruhé jsou to přírodní patníky, ukazující, kudy v krajině vedou komunikace. Také to jsou "malé lesy", útočiště pro ptáky i malé savce. Navíc, v rozdrobené krajině tohoto století, je výstavba aleje jednou z mála možností, jak krajinu opět nějak sjednotit.

Básníci a Václav Cílek se zadívají na alej a napadají je samé velké a hluboké myšlenky.

Kácení alejí zejména v rovinách (kupříkladu pro mě zcela neutěšeném okolí Slavkova) může jistě vyvolávat silné emoce. Běžný profesionální přístup, který podporuje většina zahradních architektů, je založen na tom, že pokud alej zestárne, je z estetických důvodů lepší ji vykácet a celou nahradit. Naproti tomu místní lidé (...) si přejí zachovat staré stromy. Nedivím se jim. Celé roky, už odmala, jezdíváte známou cestou, kolem které rostou velké třešně. Nebo lípy. Nebo cokoliv. Jsou to vzrostlé stromy, stíní, chladí, v zimě budí jistotu, že z cesty nesejdete, protože ji pevně drží ve svých holých větvích. A potom přijde takový odborník, co posoudí stav aleje a nechá ji celou pokácet. Jistě, zasadí nové stromy, alejí vysázených je víc, než alejí pokácených, ale vám, teď a tady, to je docela jedno. Nedožijete se času, kdy budou stromy velké a mocné a kdy alej dosáhne dřívější podoby. Dost možná se toho nedožijí ani vaše děti. Jde prostě o to, že si každý všimne, když někde schází mohutné stromy, ale málokdo si uvědomí, že kolem cesty někdo zasázel útlé tyčky mladých stromků.

Ale zvyk je zvyk, a co si jednou, aniž byste to snad tušili, zamilujete, budete pak hořce postrádat. Než někdo podepíše ortel nad alejí, měl by si uvědomit, že mu to lidé (zvláště v menších společenstvích) budou vyčítat ještě pěkně dlouho. Lidské srdce ke stromům tíhne tak nějak automaticky. Máme s nimi hodně společného a když se na ně díváme, jako bychom se dívali sami na sebe, zakořeněné v rodné hroudě.

Navíc to vyvolává obraz sociálního prostředí: Pokud je z obyčejné ziskuchtivosti možné podříznout krásné, zdravé stromy (...), proměňuje se něco v samé komunitě. Jako by bylo v pořádku, že až budete zralí a na vrcholu sil a moudrosti, někdo vás zpeněží (...) a pak vás propustí. (...) Na alejích je patrné, že i na některé vztahy (...) se dá jít motorovou pilou.

Pokud se zamyslíte, jak to máte s alejemi vy - nepřeháním moc, když řeknu, že aspoň jednu "srdcovou" najdete? Aleje vedou, stejně jako cesty, odněkud někam. K domovu, k místu, které jste si zamilovali. Vedou k cíli, jsou strážci vaší cesty, dohlížiteli.

Paradoxem může být, že se občas, především v krajinách, kde lidské osídlení ustoupilo (například Sudety po odsunu německého obyvatelstva, ale klidně i jinde a mnohem dřív, v době morových epidemií kupříkladu) cesta ztratí, zatímco alej zůstane. To potom jdete lesem a najednou koukáte - uprostřed smrků lipová alej. Je v tom nějaké kouzlo, jako by člověk našel tajnou zakletou cestu do království princezny spící v zámku pod růžemi. 

Pokud by po naší civilizaci měly zůstat rozpraskané dálnice lemované alejí billboardů nebo zarůstající polní cesty obklopené jabloněmi - co si vybereme? Naši dobu vystihují spíš ty dálnice. A přesto, většina z nás by asi volila druhou možnost. Zkrátka jsme mnohem blíž stromům než volebním plakátům a reklamám na Clavin. 

Hledajíce cestu, ztraceni ve strništích a rozoraných lánech, nacházíme ji díky temné lince aleje. Aleje patří do té naší malé, utěšené krajiny. Vůně rozjetých jablek a listí, vířené projíždějícími automobily, jsou zakořeněné v hloubi našeho srdce. 

 

Text psaný kurzívou pochází z eseje "Vykácej alej a budou se ti zdát jiné sny", jejímž autorem je Václav Cílek. Vyšla v Reflexu 2007, publikována také v knize Dýchat s ptáky, Dokořán, 2008.