Adrenalin stoupá.
Závodník se soustředí, nadechuje, vyráží. Krátký sjezd, dvě menší muldy, dvojhrb, pořádně se do toho opřít a vyjet kopec, rovinka a pak dva nejzrádnější kopečky, vše bezchybně překonáno. Dav jásá, vítězné gesto a startuje další.
Divácí lační po krvi. Hltají očima cestu a těší se na pády. A když se dočkají, část se válí po zemi smíchy a část běží pomáhat a zachraňovat.
Pak padne otázka, kolik je hodin. Po odpovědi se tribuny a dráha velmi rychle vyklízí, netřeba vyhazovačů. Pár posledních, kteří tu ještě okounějí, odbíhá mezi domy. Odřená kolena jsou na chvíli zapomenuta, za chvíli už nebudou trofejemi, ale příčinou menších nepřijemností.
Však co, zítra budeme pokračovat. Když ne tady, tak jinde. A až nás závody omrzí, najdeme si pirátskou loď a někomu vyprášíme zadek. A poklad se musí zakopat tak, aby na něj nepřišel nikdo z nepřátel. Bude víc rozbitých kolen, víc roztržených triček, bude víc pádů a smíchu a vítězných gest.
Bude víc her...
A pak, až toho začne ubývat, bude víc vzpomínání.
Jsem ráda, že jsem své dětství prožila lovením perel, vražděním nepřátel a lovením duchů, jsem ráda, že jsem brázdila širé oceány a nacházela zakopané poklady.
Jsem ráda, že jsem mohla lézt na stromy, hrát ragby i vybíjenou, že jsem mohla drandit kolo a na Kopečcích, legendárním to místě mého dětství, projet celý okruh smrti bez chyby, že jsem mohla kout pikle v šeřících a z chmele a černého bezu vyrábět chemické zbraně.
Jsem ráda za všechna odřená kolena, pády ze stromů i z kola, jsem ráda za všechny roztržená trička a naražené kostrče.
A já se ptám - co se s vámi děje, děti? Kam jste se ztratily? Přirostly jste k počítačům a televizím? Proč jsou prolízačky prázdné, proč nesedí nikdo ve větvích, proč závodní dráha na Kopečcích zarostla?
Kam se poděli piráti? Proč je moře prázdné a na ostrovech se neukrývá jediný poklad?
Duši se přemnožili a nepřátelé jsou čím dál tím drzejší a není nikdo, kdo by je odkázal do patřičných mezí.
Mají vůbec dnešní děti odřená kolena? Padají ze stromů? Trhají si trička? Chodí domů pozdě, protože nemají hodinky?
Děti, vězte, že svět počítačových her a televizních seriálů je tak omezený! Stačí vzít kolo a kamarády a jít ven - tam čeká tisíc, ne, milion, ne, nekonečno možností, jak naložit s krátkým odpolednem! Generál? Ninja? Mafián? Princezna? Čaroděj? Všechno dohromady?
Zahoďte techniku a začněte trošku pěstovat fantazii. Je mi do breku, když vidím prázdné ulice. Nebo park, kde na lavičkách sedí děti a hrají si s mobilem. I když je tak hezky a svět volá po nějakém tom čaroději.
Ale co, ve věcech dětí budu optimista. Někdy, když je hezky, v televizi běží reklamy a internet zrovna nefunguje, vyběhne na dvůr mezi bloky pár kluků a holek a dělají úplně stejný brajgl, jako kdysi my. A jsou piráti a jsou generálové a jsou lovci zombií.
A především jsou děti.
Kde vzít křovinořez, který si poradí s tím, v čem je zarostlé dětství?
Komentáře
Nedávno jsme s bratrancem vzpomínali na ježdění na káře z kopce u baráku. Jezdili jsme po silnici, která je dnes samá díra. Díky za hezký a nostalgický článek.
Víš, Katuš, za tohle nemůžou děti. Za to, jaká je mladá generace, může společnost, která ji vychovala... Z části rodiče, z části ladění veřejnosti, z části každý starší, který s tím nic nedělá... =)
Díky moc, úplně jsem se ponořil do vzpomínek :) A stejně nejlepší bylo stavění bunkrů, každoroční otrhávání sousedovy hrušně a následné zdrhání před ním a jeho Rafanem :)) Díky. :)
Moc pěkný článek! Taky ráda vzpomínám na dětství bez internetu a podobných vymožeností. Možná problém není ani v technice, ale bezpečnosti. Možná se rodiče spíše bojí pouštět děcka samotné ven (hlavně ve městech)... A tak hry suplují počítače nebo organizovaná zábava: kroužky, skaut...
Čálenk velmi hezký a dle mého názoru i pravdivý.
PetraO: K poslední větě bych měla drobnou výhradu ohledně skautu. Nevím, jaké s ním máš zkušenosti, ale u nás se snažíme v dětech ve skautu vzbudit touhu po hře. Snažíme se, aby to byl čas, který si nabijí svýmihrai, které je budou bavit. Letos se nám to daří zvláště u starších skautů, kteří dostali "zákaz" být v klubovně. A tak ted staví domky a úkryty v lese, hrají hry o přežití, jsou z nich vojáci a lovci a jsou nadšení jako nikdy předtím... Ve skautu by to neměl být čas, který dětem "zorganizují" vedoucí... i když je pravda, že v mnoha oddílech to tak je.
LidiLidi: to je fajn, že skauting funguje takhle (u Vás a jistě i leckde jinde). Jen jsem chtěla říct, že když jde dítko do skautingu (oddílová schůzka, výprava...) rodiče jsou klidnější, ví kde a s kým jejich ratolest je.
@LidiLidi: S předposlední větou bych si dovolil nesouhlasit. Dle mého názoru má být ve skautu část programu, který připraví vedoucí a pak i část na hry na které se děcka domluví. Ten přístup aby se děti bavily svými hrami může snadno sklouznout k hraní jedné hry každou schůzku a to podle mě není cíl skautingu...
Ferenci, máš pravdu. Samozřejmě, že je tam vedoucí, který ten program má zčásti nastarost. Ale nemělo by to být tak, že dětem "diktuje" co budou během těch dvou hodin dělat. A to je problém, se kterým se potýkám neustále a u dětí to je čímdál větší handicap - dnešní děti si zvykli, že jim vždy někdo vymyslí jak se mají bavit, co mají dělat, že jim někdo zorganizuje čas. A jakmile se mají zabavit samy, je to obrovský problém, neumí to.
Pro vedoucího je to samozřejmě jednodušší cesta, vymyslet jim hry, určit, kdy budou co dělat. Ale vedoucí ve skautu by se měl snažit spíš probudit v dětech jejich vlastní iniciativu, tvořivost, kreativitu - z níž jednou může vyrůst zodpovednost a samostatnost. Jinak osobnosti nevychováme.
Pravda pravda. Hlídala jsem dvouletého chlapečka - nebyla absolutně schopen si hrát sám. Neustále jsem mu musela asistovat, pomalu ani na záchod jsem nemohla odejít. Nebyl prostě schopen se sám zabavit.
Petro, tak to jsem si to vyložila jinak, než jsi to myslela ;-). Rodiče snad jsou klidnější.
Jen mám dojem, že to v současnosti sklouzává k opačnému extrému - děti musí mít pouze bezpečnou zábavu. A tento úhel pohledu je špatný, protože bez nebezpečí si dítě nemůže vytvořit pud sebezáchovy, bez "krizových" či nových situací se nikdy nenaučí samostatně rozhodovat a nést za to následky.
Spousta rodičů (i vedoucích) se k tomu staví bez lásky a důvěry - vlastní strach schovávají za snahu o bezpečnos dítěte. I já to na sobě začínám sledovat. Jako vedoucí 80členného oddílu a hlavák na táboře trnu hrůzou, kdy si kdo co v lese zlomí... A někdy opravdu není lehké rozhodnout, kde je ta hranice, zvlášť u starších dětí...
Katusi, mám stejnou zkušenost s o 10 let starším klukem. Na počítač směl hodinu denně a zbytek dne se nudil.
A mě hlodá otázka, kde je ta chyba? Co konkrétně dělají rodiče špatně? A jde to nějak změnit?
My mohli s bráchou na počítač tak asi hodinu měsíčně - jinak bylo pořád co dělat. I když jsme si třeba hráli každý sám. Nevím, co je špatně. Kde jsme se my naučili hrát sami a proč to nikdo nenaučí děti dneska?
@LidiLidi: Díky za koment, uvědomil jsem si, že jsem v tomto lehce out. Vlčata jsem naposledy vedl ve školním roce 2005/06
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.