Adrenalin stoupá.

Závodník se soustředí, nadechuje, vyráží. Krátký sjezd, dvě menší muldy, dvojhrb, pořádně se do toho opřít a vyjet kopec, rovinka a pak dva nejzrádnější kopečky, vše bezchybně překonáno. Dav jásá, vítězné gesto a startuje další.

Divácí lační po krvi. Hltají očima cestu a těší se na pády. A když se dočkají, část se válí po zemi smíchy a část běží pomáhat a zachraňovat.

Pak padne otázka, kolik je hodin. Po odpovědi se tribuny a dráha velmi rychle vyklízí, netřeba vyhazovačů. Pár posledních, kteří tu ještě okounějí, odbíhá mezi domy. Odřená kolena jsou na chvíli zapomenuta, za chvíli už nebudou trofejemi, ale příčinou menších nepřijemností. 

Však co, zítra budeme pokračovat. Když ne tady, tak jinde. A až nás závody omrzí, najdeme si pirátskou loď a někomu vyprášíme zadek. A poklad se musí zakopat tak, aby na něj nepřišel nikdo z nepřátel. Bude víc rozbitých kolen, víc roztržených triček, bude víc pádů a smíchu a vítězných gest.

Bude víc her...

 

A pak, až toho začne ubývat, bude víc vzpomínání.

 

Jsem ráda, že jsem své dětství prožila lovením perel, vražděním nepřátel a lovením duchů, jsem ráda, že jsem brázdila širé oceány a nacházela zakopané poklady. 

Jsem ráda, že jsem mohla lézt na stromy, hrát ragby i vybíjenou, že jsem mohla drandit kolo a na Kopečcích, legendárním to místě mého dětství, projet celý okruh smrti bez chyby, že jsem mohla kout pikle v šeřících a z chmele a černého bezu vyrábět chemické zbraně. 

Jsem ráda za všechna odřená kolena, pády ze stromů i z kola, jsem ráda za všechny roztržená trička a naražené kostrče.

 

A já se ptám - co se s vámi děje, děti? Kam jste se ztratily? Přirostly jste k počítačům a televizím? Proč jsou prolízačky prázdné, proč nesedí nikdo ve větvích, proč závodní dráha na Kopečcích zarostla?

Kam se poděli piráti? Proč je moře prázdné a na ostrovech se neukrývá jediný poklad?

Duši se přemnožili a nepřátelé jsou čím dál tím drzejší a není nikdo, kdo by je odkázal do patřičných mezí. 

Mají vůbec dnešní děti odřená kolena? Padají ze stromů? Trhají si trička? Chodí domů pozdě, protože nemají hodinky?

 

Děti, vězte, že svět počítačových her a televizních seriálů je tak omezený! Stačí vzít kolo a kamarády a jít ven - tam čeká tisíc, ne, milion, ne, nekonečno možností, jak naložit s krátkým odpolednem! Generál? Ninja? Mafián? Princezna? Čaroděj? Všechno dohromady?

Zahoďte techniku a začněte trošku pěstovat fantazii. Je mi do breku, když vidím prázdné ulice. Nebo park, kde na lavičkách sedí děti a hrají si s mobilem. I když je tak hezky a svět volá po nějakém tom čaroději. 

 

Ale co, ve věcech dětí budu optimista. Někdy, když je hezky, v televizi běží reklamy a internet zrovna nefunguje, vyběhne na dvůr mezi bloky pár kluků a holek a dělají úplně stejný brajgl, jako kdysi my. A jsou piráti a jsou generálové a jsou lovci zombií.

 

A především jsou děti.

 

Kde vzít křovinořez, který si poradí s tím, v čem je zarostlé dětství?