Nikdy mi nedošlo, jak rychle se stmívá na přelomu července a srpna. V jednu chvilku svítí sluníčko jako o život, pak krátký záblesk červánků a pak máte nad hlavou temnějící modrou hlubinu, ve které se rozsvěcují hvězdy. 

Seděla jsem v autobuse a za zády mi umíral den. Jela jsem do temnoty. Sedíc úplně vzadu, ždímala jsem do ručníku mokré vlasy a pak odložila snahy si číst nebo poslouchat muziku. Něco mě pudilo dívat se z okna do rostoucí tmy. Rostl vě mně neklid.

Autobus si razil cestu hustou černí pod větvemi lesa kolem silnice. Reflektory vykrajovaly ze tmy dva kužely, ve kterých se měnily výjevy jako v kině. Smrček, mostek, kmen, značka, svodidla...

Potom jsme vyjeli z lesa do polí. Alej těžkla jablky a nebe hvězdami. Nad západním obzorem dohoříval požár červánků, zelenal, modral, černal. Na východě blikala první hvězda.

Neklidně jsem posedávala. Co se to dělo? Jako bych něco čekala. Někoho. Proč? Koho? Tuhle cestu jsem měla projít sama, s mokrými vlasy plnými písku a v letních šatech, přes které mě už brzy pokouše noční chlad. A přesto... Skoro jsem se třásla nedočkavostí a napětím. Autobus kodrcal a zepředu ke mně dozníval tichý hovor.

A potom tam byl. 

Neviděla jsem ho, stál ve stínu dvou velkých lip, které někdo zasadil, aby chránily malý křížek. Neviděla jsem ho ne proto, že byla tma, ale proto, že byl očím skrytý. Jak autobus zastavil na opuštěné zastávce, otevřeným okýnkem ke mně zavanula vůně toho cizince. Byl cítit jablky i hvězdami, východem i západem, byl cítit mokrou hlínou a slámou, jak přešel přes strniště. Boty měl jistě obalené blátem a na plášti měl prach. A koruna... Měl jistě korunu. Byl to král. Kdoví, snad ta koruna byla z trní. Možná, že jeho plášť skrýval pod prachem krvavé skvrny ze zbičovaných zad.

Ale ne. Cítila jsem, že necítí bolest, že má jen unavené nohy, protože šel dlouhou cestu. Že je plný radosti, protože došel cíle. Hleděla jsem ke kříži mezi lípami a měla chuť vyskočit ven a zůstat tam, zůstat tam s ním. S Ním. 

Neměl meč, družinu, neměl ani honosný šat, přišel sám a pěšky přes strniště a kdoví jak dlouho čekal na mezi, až pojedu kolem. Čekal tam, aby se mi ukázal. Ne očím. Mému srdci. 

Potom se autobus hnul. Reflektory vykrojily další obraz noci. Temnota zhoustla, když jsme vyjeli z polí a vnořili se do lesa. 

On tam zůstal stát a možná mi i zamával. Rozhodně však fouknul do prachu ve své dlani, ten se zvedl a usadil se mi v srdci. Prach dlouhých cest, ten, který vám sedne na oči a díky kterému vidíte všechno kapičku jinak. Prach, který vám v srdci vzbudí toulavou náladu.

Prach, díky kterému poskakujete po lese a zpíváte chvály Tomu, kdo stvořil takovou krásu, že vám slova dochází.

 

Král počkal, až autobus odjede a znovu zavládne ticho, noční ticho na silničce mezi zpola posečenými lány. Zní dech země a jabloně si mezi sebou šeptají.

Počkal, snad se i pousmál...a šel dál. Přes strniště, nedbajíc bláta a slámy, šel dál s vůní jablek a hvězd, západu a východu, v uprášeném plášti a s korunou, která mohla být jen svatozáří vlasů. Šel dál, k dalšímu křížku, další mezi, aby čekal na další poutníky a tak jako mně jim připomněl, že ani při nejosamělejší cestě nejsme nikdy sami... 

...protože na to občas zapomínáme.