Jak se volá o pomoc když jde loď ke dnu?

"Pomoc!" nebo "SOS!" nebo "Mejdej", to je hloupá otázka, že?

Ale tohle SOSování tak úplně nemyslím, to už vás asi napadlo.

Já mám na mysli takové ty chvíle, kdy je všechno ztraceno či se nám to tak jeví, chvíle, kdy máme loď děravou jako cedník, jdeme ke dnu a člunů je příliš málo. Situace, kdy je každá pomoc vítaná, i když si o ni třeba přímo neřekneme. 

Někdo se nebojí otevřít pusu a zavolat na celý svět "Pomoc, topím se, kde jste kdo, zachraňte mě!" Jiným to ale strach, hrdost či ostych tak přímo nedovolí a volají jinak. Zoufalými pohledy, nesmyslným jednáním, tím, že se stáhnou do ulity a doufají, že někdo pochopí, proč to dělají. 

Potíž je v tom, že ne každý umí takové šifry rozluštit. Ne každý ke svému SOS používá srozumitelnou morseovku a snadno se může stát, že volání zůstane nevyslyšeno, protože se jaksi ztratilo v překladu. Člověk, jenž volá marně, má pak tendenci zatracovat celý svět a křičet, že ho nikdo nemá rád, nebo naopak zavřít dveře na petlici a jít brečet pod peřinu. Nebo se - v nejhorším případě - zase začít chovat jako nic a užírat se tajně uvnitř. V nejhorším případě proto, že když křičí nebo brečí, většinou už si toho někdo všimne a pochopí, že se tu potápí loď a je třeba rychle hodit tonoucímu záchranný kruh, ale když si nasadí zpátky masku rozesmátého kapitána vesele si plujícího parníčku, nikdo nepřijde na to, že má ve skutečnosti v podpalubí vodu a nakonec se stane s velkou pravděpodobností to, že se postupně potopí - ta roztrpčenost nebo smutnost se prožere přes masku a zase je všechno špatně.

Potíž je - jak dát najevo dost srozumitelně, že bychom potřebovali píchnout? Jak to říct, vyjádřit, aniž by utrpěla naše hrdost, aniž by nás ochromil strach, aniž bychom museli horkotěžko přemáhat stydlivost? Jak vyslat SOS dostatečně srozumitelné?

A jak rozluštit to, které se k nám nese přes vodu, ale my mu nerozumíme a neslyšíme v něm zoufalý tón?

 

Kéž by na to byl nějaký univerzální návod...