Hledám slova, jak popsat tu atmosféru.

 

Mokro, houštiny, napjaté uši, praskot větví, zrychlený dech, ozvěna vracející rány.

 

Pach zvířat, střelného prachu a krve.

Adrenalin, jeho postupný odliv a pak trošku bláznivý smích. 

Vůně borových klád, kouř se mísí s párou z mrtvých těl.

Trubači, na kování zbraní dopadá déšť, klobouky uctivě smeknuté.

 

Moje první naháňka skončila i přes mírné mazlení s jedním prasátkem šťastně a jen mě utvrdila v tom, že jsem si vybrala správnou školu. 

Kdybyste někdy někdo sháněl honce, jsem plně k dispozici. 

Ta atmosféra i to napětí, když nevíte, odkud na vás vyběhne divočák, stojí za sedřené ruce a promáčené oblečení.

 

Dobrá rada pro případné setkání s prasetem: Vyskočte na strom. I když je víc než pravděpodobné, že v případě, že divočáka potkáte, nebude na míle daleko strom tlustší pěti centimetrů. Prostě zákon schválnosti stále funguje.

 

P.S. Na praseti jsem pochopitelně nejela. Jela jsem vedle něj na korbě Hiluxu (můj dávný sen). To jen náš návodčí ocenil mou kolegyni i mě, obě vítězně vyšlé z boje s divočákem. Myslím, že jsme krajinářkám neudělaly špatné jméno!