Jak dlouho jsem nejedla buchtu s rebarborou?

Deset let. Letos to bude deset let.

 

Znala jsem tři své prababičky a po všech jsem něco zdědila.

Po komínské Božence, jak jsme jí říkávali, mám - tedy krom pečicích dovedností - i tendenci se s ničím nepárat. Patříc mezi nejstarší z jedenácti sourozenců byla zvyklá jednat rázně a rychle. V podhůří na statku to nebylo jednoduché a ani později v Brně, když už měla dvě děti, rozestavěný dům a mrtvého muže, nebylo vždycky všechno tak, jak si naplánovala.

Z osmi pravnoučat (vnoučat její dcery) se dožila šesti. Myslím, že když jsme se všichni sešli u ní na návštěvě, v obývacím pokoji, jak na to teď pohlížím, docela maličkém, měla z nás radost. Osm dospělých(tři vnučky s manžely, dcera a zeť), do toho hemžící se děti. Spousta hluku, každý mluvil přes každého, smích, vzrušené dialogy, spory - a uprostřed babička, malá, docela nenápadná, a přece královna celé té veliké rodiny.

Dobře si ji pamatuju. Byla opravdu malá. Já měřila v jedenácti metr padesát a už tehdy byla o dobrou hlavu menší než já. Měla vždycky upravené vlasy a i když jí bylo přes osmdesát, čiperně běhala po zahrádce a do obchodu a u toho byla navíc šik. Babička i maminka mi o tom vyprávěly a viděla jsem fotky - peněz nikdy moc neměla, přesto chodila oblékaná tak, že spousta mých vrstevnic s týdenním kapesným rovnajícím se jejímu měsíčnímu důchodu by se měla stydět.

Babička Boženka si nebrala servítky. Říkala, co si myslela a od nikoho si nedala nic líbit. Postavila se (s obdobnou zkušeností) za mé rodiče, když si přihodili moji maličkost. Až do poslední chvíle, která proběhla v chladném pokoji bohunické nemocnice, byla statečná a i když ji asi leccos bolelo, nedala se skolit a rozdávala úsměvy stejně jako remcala na to i ono.

 

Když jsem se dneska po dlouhých deseti letech zakousla do rebarborové buchty, zažila jsem úplné déja vu. 

Desetiletá Katuši sedí v kuchyni a sleduje, kdy z hodin vyskočí kukačka. V ložnici ji zaujal budík s velikým zvonkem. Výšivky pečlivým křížkovým stehem zarámované na zdech. Půda s vůní jablek.

Velký plech rebarborové buchty.

Upršené dopoledne před komínským kostelem. Je mi jedenáct, objímám babičku, Boženinu dceru, a pláču. Pláču pro tu malou paní, která nás rozmazlovala a která měla vždycky pro každého úsměv a dárek...

Jiné dopoledne o mnoho let později, kdy jsem spatřila v tatínkových očích blesknout slzy, zatímco kolem proudili dušičkoví návštěvníci centrálky. Poprvé a naposledy. Od té doby se při návštěvě jejího hrobu vyhýbám jeho pohledu.

 

Když jsem se dneska po dlouhých deseti letech zakousla do rebarborové buchty, s láskou jsem si vzpomněla nejen na babičku Boženku, ale na všechny ty, které mi bylo umožněno poznat, a jejichž vlastnosti u sebe čím dál častěji nacházím. Vzpomněla jsem si na ně, na to, jak dlouho už tu nejsou a kolik bych jim toho chtěla říct...

Můžou na mě být hrdí?

 

Proč vlastně pláču, když píšu tyto řádky? Ze smutku, že už nejsou?

Nebo spíš z radosti, že právě takoví lidé, silní, odvážní, moudří a šikovní, jsou v mém rodokmenu?

 

Každý má svou chuť rebarbory. Nevzpomínejme ji jen na začátku listopadu...