Máte rádi filmy? Jste zažraní fanoušci či jen občasní diváci? Vznáte se v režisérech nebo si nepamatujete ani děj posledního viděného filmu? Ať tak či tak, přečtěte si tento článek. Jestli vám tedy nepadá internet a jestli máte náladu klikat na jeden odkaz za druhým. 

A jestli máte chuť na menší procházku filmovým světem. 

1. Ukecaní padouši. Představte si to. Jste padouch, který bůhví jak dlouho bojuje s hlavním klaďákem. Konečně ho chytnete. Každý normální padouch by vzal pistoli a šup tečku přímo mezi světla. Ale ne tak padouch filmový. Tomu jaksi nedojde, že klaďákovi bude po smrti jedno, jestli bude nebo nebude znát plán na ovládnutí světa a tak mu ho popíše do posledního detailu. Stráví tím přesně tolik času, aby se klaďák stačil osvobodit nebo aby mu přišla záchrana. A myslím, že v té poslední chvíli, než je zastřelen hrdinou, který se nezdržuje nějakými dlouhými řečmi a omezí se na nějaký hezký bonmot, ani nestihne sám sobě vynadat, že místo mačkání spouště mrskal jazykem. Myslím, že příkladem za všechny jsou filmy s Bondem. Jamesem Bondem

2. Exploze. Je jasné, že exploze je skvělý vizuální prvek. Navíc čím víc ignorujete vybuchující dům za zády, tím drsněji vypadáte. Ale opravdu mě překvapuje, co někdy dokáže vybuchnout. A jak moc. Neřekli byste třeba, jaké zázraky jde dokázat s brokovnicí (se kterou mimochodem je nutno střílet od boku), s teréňákem a s helikoptérou. A mám pocit, že někteří režiséři by s klidem nechali explodovat i bagetu, kdyby to mělo zajistit, že hlavní hrdina odletí deset metrů a dopadne na zem, aniž by se ušpinil, natož zranil. 

3. Romantické comebacky. Jasně, romantika musí být. Ale proč se v nás snaží filmy vzbudit dojem, že je zcela normální, když po bouřlivém rozchodu nebo hádce dvou přátel ten jeden z nich (ten, kdo rozdává koše, pochopitelně), se sebere a vrátí se? To pak člověk čeká, že si pro něj přijede Zac Teflon přes půl kontinentu na bílém koni a dá mu sto rudých růží a k tomu prsten s briliantem a to vše za pořádně sladké hudby. Naivnější povahy by tomu mohly uvěřit a čekat a čekat a čekat až do závěrečných titulků. Teda do smrti.

4. Dojáky. Až bude umírat váš pes, začne hrát dojemná hudba. A svět bude zasažen slowmotionem, až se rozběhnete k dávno ztracené lásce/příteli/sourozenci přes rozkvetlou louku a za doprovodu nějaké krásné písničky. Já vím, dojáky tu jsou a občas jsou i v reálném životě. Ale v životě moc často nekončí happy endem, jako ve filmech. Navíc se na dojáky nedá dívat na veřejnosti. Kapitola sama pro sebe je Titanic. Znáte někoho, kdo přizná, že u toho filmu brečel? Já ne. A znáte někoho, kdo u něj nebrečel? Já taky ne. Mimochodem, je jediná romantická scéna, která mě fakt rozněžnila a rozněžňuje dodnes. Je to pro její stručnost a (karbonitovou) vřelost. Však víte.

5. Umírání. Filmy se nechávají inspirovat životem a tak logicky se v nich najde i smrt. To by mi nevadilo. Co mě vážně štve, je způsob. Každý klaďák má aspoň pět minut na to, aby se vymluvil ze svých citů, přiznal, že v dětství kradl bonbony, nechal pozdravovat babičku, postěžoval si, že ho to celkem bolí a nakonec ještě přidal morální ponaučení. Oproti tomu chudák zločinec umře, jen co lehne. Někdy dokonce ještě za letu. A někdy, pravda, dopadem. Každopádně je mi ho nakonec líto, taky má třeba babičku, kterou by rád před smrtí pozdravil, nebo aspoň nějakou hezkou hlášku, kterou by mohl použít jako poslední slova. Na druhou stranu aspoň padouch narozdíl od klaďáka netrpí. Ten je totiž hrdina, přemáhající bolest, do poslední chvíle, a ideálně ještě během toho umírání někomu zachránit život. Umírat se musí umět. Čím delší, tím lepší. Divácky, pochopte.

6. Střílení. Každé malé dítě ví, že pokud něco provede a budou ho pronásledovat policisté, nemusí se obávat. Muži zákona, trávící dlouhé hodiny na střelnici tréninkem totiž při střetu s tvrdou realitou ztrácejí přesnou mušku a zločinec (či hrdina) si může být stoprocentně jistý, že ho nezasáhne jediná střela. Netýká se to jen policistů či vojáků, ale také Indiánů a banditů, zkrátka "masových střelců". Znám jen málo filmů, kde se hrdinům přihodí něco díky neznámému střelci, víte-li, jak to myslím. Třeba mých drahých Sedm statečných. Štěstí, že to holohlavý krasavec, do nějž jsem již léta zblázněná, přežije. Leč zpět ke střelbě. Zatímco trénovaní střelci minou ve 100% případů, hrdina, držící zbraň poprvé v ruce, se trefí vždycky napoprvé a dost často i tak, že to není možné. Balistika je jen jedna.

7. Hlášky. Nu, hlášky by zasloužily samostatný článek. Jsou hlášky, které zlidověly. Ať už jsou to hlášky z českých filmů či ze zahraničních, mnohé z nich nám už přijdou jaksi zažité, že ani nevíme, že jsou z filmu. A víme-li to, dávno jsme zapomněli z jakého. Nebo spíš...zrovna teď  si nemůžeme vzpomenout. Kapišto? Tohle slovíčko mi zažral právě Jack Sparrow. Kapitán Jack Sparrow. Toho mimochodem taky miluju. Kapitola sama pro sebe je Pár Pařmenů, mírně přisprostlá parodie na první část Tolkienovy trilogie. Na originální obraz je namontovaný vpravdě originální zvuk. Není to teda pro každého, ale co slovo, to nesmrtelná hláška, které zasvěcení porozumí. A proč že mě hlášky štvou? No to je celkem jasné. Jsou lidi, kteří stráví celé hodiny tím, že se vzájemně častují hláškami. Třeba ze Simpsonů.

8. Presumpce zamilovanosti. Znáte to. Krásný princ zakletý do netvora a dívka, jež ho má vysvobodit upřímnou láskou. Jaksi automaticky je předpokládáno, že se do sebe zamilují. Jenže! Co když se dívce netvor nezalíbí? A co když se netvorovi nezalíbí dívka? A tohle neplatí jen o netvorech. Dva poslední lidi na Zemi. Dva, co společně spadnou do potíží. Tvůrci prostě nepočítají s tím, že by se třeba zamiloval jen jeden nebo dokonce že by se mohli k smrti nenávidět. Nebo si být lhostejní. Ve filmech "potkat se" znamená "zamilovat se až po uši a až do konce stopáže". A ještě dál. Škoda jen, že v životě to tak opravdu nefunguje. V životě to většinou dopadá platonicky. Aach, život zkrátka není pohádka, že... Jsou naštěstí i filmy, které dopadnou trošinku jinak. Ale jen trošinku.

9. Herci, které nemůžu poznat. Ach, ta paměť! Koukám na film a najednou se mi zjeví známá tvář. Ale kdo to je? Kde jsem ho viděla?? Uáá, nemůžu si vzpomenout. Kdo? Kde? Aaa, John Malkovich. Jsem si říkala, že ho odněkud znám... Je to k nevydržení. Stačí jiný účes, výraznější líčení - a šup, nepoznatelný herec je tu! No, dobře, spíš to bude tím, že jsem viděla příliš mnoho filmů a že herci jsou si kolikrát dost podobní. A že se snažím tvářit jako velký filmový odborník, ale ztrácím se ve jménech. Třeba Jude Law, nedokážu si vybavit, jak vypadá bez mužného watsonovského kníru. A ženy...v těch se ztrácím úplně. Tak možná Scarlett Johanson poznám nebo Aňu Geislerovou. Mno, a Lukáše Pavláska, pochopitelně.

10. Filmy. Ač je to absurdní, filmy mi opravdu lezou na nervy. A proč že? No, protože si člověk sedne k počítači s tím, že se bude učit nebo se mořit s úkolem do GISu a místo toho sjíždí jeden film za druhým. Třeba i ty, které už viděl aspoň desetkrát. Potom filmy, srdcovky, které můžete vidět třikrát denně. A pouštíte si hlavně oblíbené scény. A znáte z nich každou hlášku. A tak krásně vás z nich mrazí v zádech... Ježkovy voči, já už si kolikrát říkala, že filmy by se měly zakázat! 

 

Ale když o tom tak uvažuju, nesnáším filmy právě pro těch devět výše uvedených důvodů. Kdyby James Bond neztratil půl kamarádů a u toho nepil martini, kdyby Christian Bale nepozabíjel všechny policisty bez jediného škrábnutí, kdyby Iron Man nehláškoval, zachraňujíc lidi padající z letadla, byla by to škoda. Aspoň mě by to bylo líto. Člověk trošku těch pohádek a nesmyslů a podívaných potřebuje. 

 

Vězte, že tento článek je určen pro zábavu, nikoliv jako prohlášení, že filmy jsou nejlepší a nejdůležitější věc na světě. 

 

Konečně, je důležité umět rozlišit mezi tím, co se děje na plátně, a tím, co se děje kolem vás. A teď nemám na mysli 3D film.