Je to už dávno, co jsem slíbila, že napíšu o "nikdy". Nakonec ten okamžik přece jen přišel a já tedy píšu. 

Jsou nikdy, co byla. Například "Nikdy jsem nepila tvrdý alkohol" a šup tam, panáčka, nikdy je fuč a zbylo jen to známé "Všechno je jednou poprvé". Nebo jsou předsevzetí "(Už) nikdy nebudu pít tvrdý alkohol" a šup tam, panáčka, a předsevzetí je v háji a nikdy s ním.

 

Jenže pak jsou ta druhá nikdy. Už tě nikdy neuvidím. Už spolu nikdy nepůjdeme na pivo. Už nikdy se nezasmějeme. Už nikdy, nikdy, nikdy... nikdy se na tebe nebudu dívat stejnýma očima.

Ta druhá nikdy, která dokážou jen bolet, bolet a bolet... Nebo naopak přináší útěchu. To podle toho, čeho se to nikdy týká. Někdy to "už tě nikdy neuvidím" může být pozitivní. Spousta nikdy se dá najít jistě i na dobrých věcech. Jenže...

 

Nikdy dokáže být strašné slovo. Zvlášť to nikdy, které trvá opravdu po celý zbytek života. 

Nikdy je nejdelší slovo na zemi. 

Nikdy nekončí nikdy.

A to je to, co mě na tom nepřestane nikdy děsit.