Oheň je sice dobrý sluha, ale pán, jak je známo, hrozný. 

Pro mě osobně jedna z nejhorších možných smrtí je při požáru. Ať už v plamenech nebo v dýmu. A teda - vyhořet bych vážně nechtěla. Loupež, to jde. Přijdu o cenné věci, musím skousnout, že se mi někdo hrabal v prádelníku, ale zbydou mi deníky, maličkosti, různé blbosti, které ovšem při požáru vezmou za své. Že člověk přijde o oblečení, vem to nešť, ale že přijde o fotky, o různé drobnosti, že přijde o vzpomínky... Že přijde o věci, které se nedají nahradit. Které jsou jedinečné a důležité jen a jen pro něj. Ne, nechtěla bych vyhořet. 

A pak tu máme ten druhý požár. Ten, co hoří v nás a je stejně jako ten v bytě živen vzpomínkami. A neméně než oheň skutečný pálí, bolí, bolí... Člověk jen němě otvírá pusu v bezhlasém křiku, nemá už ani slova, která by použil při volání o pomoc, jenom klečí a pořád opakuje jedinou větu, nemůže myslet, protože hoří... Někdy se povede požár uhasit bez následků. Jen si trochu popláčeme a všechno je v pořádku. Náhodná místa a náhodná slova nás nepokládají. Jenže...se může stát, že se ten oheň zažere moc hluboko a doutná a zraňuje pořád dál. To se i vám samým zdá, že je všechno vpořádku, ale pak najednou přijde nějaký podnět, nečekaný, něco, co vzbudí z bezvědomí polospálené vzpomínky a ty se rozběhnou celým člověkem a děsivě ho popálí, znovu a znovu a znovu, napovrchu se člověk usmívá, ale vevnitř je totálně v háji a pak se rozpláče třeba na ulici, v tramvaji, naprosto zničehonic... A vzpomínky pokryté uhlíky se znovu rozhoří a dávají se do pohybu a i když si člověk sám sobě namlouvá, že je O.K., moc dobře ví, že je to dočasné, že dřív nebo později se zase ty malé žhářské potvory vzbudí a že bude zase tam, kde byl. Ne, nechtěla bych vyhořet.

Oheň je krásný a užitečný, oheň je strašlivý a smrtící. 

Pane Bože, chraň nás před ohněm v našich domovech a chraň nás i před tím, co by mohl spálit naše srdce.

Vyhořet není žádný med. Tak či tak.