Jsou dvě situace, kdy je potřeba se odrazit opravdu, co síla dá. A v obou dvou se vám bude hodit po ruce někdo, na koho je spolehnutí.

 

Že jsem vrba, to tu rozhlašuju docela často a i přes mou neskromnost to asi bude pravda (nedávno mi to potvrdila vlastní matka). Ovšem, jak jsem téže zdůrazňovala, jsou chvíle, kdy je vrba poněkud přeplněná a cítí se opravdu pod psa a osamělá jako na Marsu. V mém případě je to naštěstí jen pocit. Tedy ta osamělost. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří se vždycky zničehonic vynoří a pomůžou, když je to potřeba. Prostě i vrba potřebuje vrbu. To se pak mění role, ta ukecaná jsem já a tak jako u ostatních i u mě to nese jedno - zaslepenost vlastními problémy a neschopnost byť jen okrajově se zajímat o potíže druhých. Ono se to tak vždycky přihodí, všimněte si toho, až budete vrbit. Bohudíky jsou lidé trpěliví a ještě pořád se najdou takoví, kteří mě poslouchají (a to i v případě, že mluvím jako zmutovaný křeček. Doslova). Kdysi jsem si namlouvala, že já vrbí servis nepotřebuju, ale nač si lhát do kapsy, občas si ulevit potřebuje každý, zvláště, když se na něj hrne všechno ze všech stran. Však on přijde čas, kdy to oné vrbě vrátíte i s úroky, až zase ona bude shánět nějakou dutinu ochotnou pohltit všechno vyslovené. Zatím snad ani nemá cenu se omlouvat, protože v takové chvíli je "Promiň, že se starám jen o sebe," poněkud frázoidní.

 

Jsou dvě situace, kdy je potřeba se pořádně odrazit a v obou je dobré mít někoho po ruce.

 

Když stojíte na kraji útesu, musíte se pořádně odrazit, aby váš pád nic nebrzdilo a vy spadli do vody, ne na kamení. Když stojíte na skále, hodí se někdo, kdo vás chytne a nepustí.

Kdo vám nedovolí skočit.

 

Když jste utopení až úplně na dně, musíte se pořádně odrazit, aby váš vzestup neskončil v půli a vy se dostali na hladinu. Když jste na dně, hodí se někdo, kdo vás chytne a nepustí.

Kdo vám nedovolí potopit se zpět.

 

Díky za ty všechny, kteří mě drží.

Ať už na hladině nebo na skále.