Základem lidského soužití je respekt, tedy jedním ze základů, o tom snad není sporu. Bereme, že ostatní mají odlišné choutky - jeden rád čokoládu, další punk, tamten má rád Porsche a tuhleten Hummery. 

Stejně tak bychom ale měli přijmout, že každý se s každou situací vyrovnává po svém. Pokud já jsem zvyklá o svém neštěstí mluvit na každém rohu, musím se smířit s tím, že někdo další si ho radši nechává pro sebe.

Kamarádovi mého kamaráda se stala nehoda, toho mého kamaráda to hodně zasáhlo a stáhnul se do sebe. Já to chápu. Pokud někoho znám dejme tomu patnáct let a najednou vím, že bojuje o život, asi bych se taky radši schovala před světem a zkoušela to rozdejchat a promodlit. Jenže tohle nerespektuje každý. Kamarádka se rozhodla, že dotyčného v ulitě nenechá a začala z něj tahat, co se vlastně stalo. A to i přesto, že byla upozorněna, že některým to prostě takhle nevyhovuje. 

No prosím, já sama říkala něco ve smyslu, že o některých věcech je třeba mluvit, ovšem to se nevztahovalo na podobnou situaci. Taková situace, kdy se člověk šprajcne a radši uteče před světem, aby ho ten svět nelitoval (páč lítost je v takové chvíli spíš otravná než ku pomoci), taková situace je naopak potřeba promlčet. Sednout si s tím člověkem na lavičku v parku, pozorovat děti a prostě mlčet. Jestli bude chtít, spustí sám. A jestli nebude chtít - aspoň bude vědět, že má někoho, ke komu utéct a kdo mu nebude říkat "vzpamatuj se, tvoje reakce je trochu přehnaná". 

Jistě, "litovači" nebo "tahači" to nedělají ze zlé vůle, prostě si řeknou, že jim to pomáhá, tak to pomůže i ostatním.

A to je kámen úrazu. Protože díky "lidské diverzitě" každému pomáhá něco jiného. A každý jinak reaguje na pomoc, o kterou třeba ani nestojí.

Zkrátka bychom měli trošku míň ordinovat Paralen, který pomohl naší teplotě, na kamarádovu malárii. A radši se zamyslet, jestli ta naše pomocná ruka nezasadí spíš facku. 

Prostě si uvědomit, že co člověk, to jedinečná kombinace všech možných i nemožných vlastností, chutí a oblib, a respektovat to.