Jsme podobni stromům - ve větru se ohýbáme nebo lámeme, jsme vyvraceni, zelenáme se, usycháme...a v zemi nás drží kořeny.

Někdy to jsou kořeny smrkové. Stačí poryv a ležíme na zemi, připraveni se přesunout a zakořenit jinde.

Někdy to jsou kořeny borovice. Jsou hluboké a drží nás v zemi pevně. Spíš se zlomíme při pokusu nás vykořenit.

Já jsem, jak už tu padlo, spíš borovice. Snad je to tím, že mí předci byli zemědělci a ti jsou vždycky tak nějak pevněji spjati se zemí živitelkou.

Baví mě odhalování kořenů. Ne vlastních, osobních, ale těch, které vedou do minulosti, k prarodičům, k prarodičům prarodičů a dál, dál... Člověku to pomůže pochopit, jaký vlastně je a proč takový je.

Z čeho jsm vzešla? Jakou krev v sobě mám? Alkoholika, rolníka, hokynáře, číšníka, krev moravskou, českou, belgickou a kapičku krve nájezdnické (no jo, babička je z Valašska, tam se to hordami jen hemžilo). Když si člověk uvědomí, co mu předcházelo, z čeho vzešel, hned líp chápe některá hnutí mysli. Nevymlouvám se na genetiku, sice je to univerzální výmluva, mám však dojem, že házet všechno na předky je alibismus.

Vím, kdo byli mí předci a díky tomu začínám objevovat, kdo jsem já. Nosím v sobě generace lidí, vyrůstajících v krásné krajině a držících se doma, na rodné hroudě. Je pochopitelné, že ty moje kořeny jsou spíš borovicové než smrkové. S nelibostí nesu všechny pokusy mě vyrvat a zasadit jinde. Přizpůsobila bych se, jistě...ale čím jsem starší, tím mám zakořeněnější pocit. 

Je to zvláštní a vlastně krásné. Třeba zrovna kvůli tomu jsme se dala na krajinářství. Kvůli té touze být se zemí, dotýkat se jí a vědět, že tu pořád je a já jsem v ní a nikdo mě nevyrve jako nepotřebný plevel.

Já vím, pořád se na to koukám skrz básnické brýle místo přes křivítko. Ale stejně...stejně!

Moje kořeny rostou hloub a hloub a já je pečlivě zalívám.

Aby neuschly. Protože pak bych uschla i já.

A to bych hrozně nerada. Chci růst a růst a neudělat svým předkům ostudu.