řekl utěšitel a dodal "Zas tolik se nestalo."

"No jo, ale..." povzdechl si utěšovaný.

 

A v tom "ale" to je, přátelé.

V tom "ale" je všechno.

Jasně, že jsou horší věci na světě, hlad, bída, války, nemoci, smrt, opuštěné děti, svobodné matky, kácení deštných pralesů a deset ran egyptských, ale teď a tady, pro mě, nic horšího není.

Jasně, že se tolik nestalo, je to jenom jedna zkouška, jeden vztah, jedno slovo, jeden sen, jeden přítel, jeden blízký člověk, ale tady a teď, pro mě, nic důležitějšího není.

Může mě to utěšit, že vím o potížích zemí třetího světa nebo té paní, co bydlí přes ulici, ale spíš mě to nijak neutěší. Aspoň jsem v životě neslyšela o nikom (a mně samé se to taky nikdá nestalo), že by po takové "útěše" byl člověk opravdu uklidněn a řekl si "mám zlomené srdce, ale mohl bych mít zlomenou nohu" nebo "vyhodili mě z práce, ovšem mohli mě vyhodit i z okna".

Kdepak, ačkoliv to taky někdy dělám (ale snažím se používat ono sousloví z titulku jen v situacích, které se berou s humorem, jestli víte, co mám na mysli), vím velmi dobře, jaké je to plýtvání slovy.

Člověku pomůže spíš soustrast, politování nebo poplácání po zádech, rozhodně ho nijak neuklidní, když mu připomenete, co horšího by se ještě mohlo stát...

Prostě některé naše bolesti jsou takové, že přes ně nevidíme nic víc, než je samé. To tak je a rozhodně na to pomáhá spíš čas, než připomínání okolí, že jsme vlastně sobečtí egoisti, kteří se ryjou ve vlastním žalu...

Tak (my okolí), zkusme být trošku míň...míň nechápaví a až zase budeme mít tendenci někoho uklidnit "jsou-horšíma-věcma-na-světě", připomeňme si vlastní žaly, boly a strasti a radši držme...ústa.

 

P.S. Beru si to jako předsevzetí do dalších měsíců. A doufám, že nebude nikdo, kdo by měl takový neprůhledný žal...