Dokud máme některé věci, nepoznáme, jak jsou pro nás důležité, dokud je neztratíme.

Já bych to nikdy neřekla o signálech. Když dvakrát po sobě vypadly a na tak dlouhou dobu, byla jsem v koncích. Mačkala jsem pořád dokola F5 v marné naději, že  pojedou, že už uvidím modrou lištu a zelenou bublinku.

Měla jsem absťák! Hlavou mi vířily nápady na články, chtěla jsem si přečíst mé oblíbené blogy, po stole se válely papíry s útržky myšlenek, všechno pomotané, totální chaos! Běhala jsem od ničeho k ničemu, křičela na monitor, křičela na internet, křičela na signály permanentně nedostupné. Ach, utrpení mladého Werthera v podání Katuši!

Možná se smějete - prosím, po libosti. Jenže já mám uvyklý rituál - ke kafi zapnout počítač, přečíst si zprávy, mrknout na signály, něco třeba i nadatlit, skouknout sledované blogy, odepsat na zprávy...prostě když jsem marně ťukala známou adresu, bylo mi všelijak.

Přiznávám - jsem trošku internetový závislák. A hodně signálnický závislák. Je to tak nějak už kus mého života, tohle modrozelené společenství. 

Takže:

Díky týmu, že už zase signály jedou jak mají.

A díky Bohu za ten tým!

 

(P.S. A hlavně prosím už žádné blackouty! Nebo zahynu v deliriu signalens!)