Až budu velká, chci být mladším sourozencem!

Jelikož, jak to tak doma sleduju, mladší sourozenci se vezou na saních, které hlubokým sněhem táhnou ti starší.

Tušíte dobře. Je tu zase jednou roztrpčená Katuši, připravená vrhat síru na všechny strany. A především na svého mladšího bratra.

Milostpán si chodí domů, jak se mu zachce. Hřeší na mobily a pravidelně píše za pět minut deadline, že dorazí o půl hodiny později. A prochází mu to. A to i přesto, že už za něho nelobuju, páč mě to nebaví a jsem tím otrávená. A že jsem se ho zastávala hodně, pořád jsem si říkala: "Když už mě má, tak by se to mělo využít, on někde lítá, já sedím doma, tak mu to trošku zažehlím." Jenže drahý bratr to nevyužívá, ale zneužívá, mizera. 

To já v jeho věku! vykřikuju mrzutě a ve skutečnosti mu prostě závidím, protože jsou věci, které se prostě stanou nebo prostě nestanou a nikdy už není možnost je zopakovat. Třeba moct se v sedmnácti vrátit domů o půlnoci. Já ještě v osmnácti musela být doma na minutu přesně v deset a jak jsem přišla o chvilku později, už ostřili gilotinu.

Ach jo! Nebaví mě dělat tažného sourozence, taky bych se chvilku chtěla vézt, ale něco se prostě už nedá změnit. Třeba to, že staršího bráchu už nikdy mít nebudu a musím to přežít s tím mladším.

Konečně...vždycky ho můžu vyklopit do sněhu a nacpat mu rampouch za krk, aby se trochu zchladil.

Kdyby aspoň nebyl silnější...

...berte to prosím s rezervou. Můj bráška je totiž nejlepší bráška na celým světě, i když ho už sedmnáct let táhnu na saních sněhem někdy až po pás. A on taky z těch saní někdy sleze. A vypráví mi u toho vtipy a dává mi pít čaj se slivovicí. 

Všem bych přála takového sourozence, jako mám já!