Držím těžkou kytaru a brnkám pořád dokola jeden tón. Neslyším se ani sama, natož aby mě slyšeli ostatní. Konečně sparvené kombo připadlo elektrice a já si zase hraju do šuplíku. Brnk, brnk...improvizuju a nakláním hlavu až ke krku kytary, abych slyšela, jestli se to do písničky hodí.

Prokleta budiž baskytara! Jak se na ni mám naučit, když se neslyším? To není fér. Když hraju, nejsem slyšet. Když nehraju, slyšet to je. Jenže důležitost baskytaristy nikdo neocení, dokud nekiksne kombo a v písničce něco nezačne chybět.

Baskytaristi stávají v pozadí, tváří se důležitě nebo zuřivě hážou hlavou, aby na sebe upozornili. Kamarádi mi tuhle trvdili, že baskytara není těžká. Pche! Tak zaprvé, je těžká jako menší prase. A k tomu na ni potřebujete orangutaní ruce. A navíc - musíte držet rytmus. A vědět, kde je jaký tón. A prostě...

Prostě jsem alergická na ty, kdo nás basáky (velmi drze se mezi ně zařadím) podceňují či nedoceňují. Basáky nebo basisty. Prostě ty, kteří vám rozechvějí repráky.

Držím těžkou kytaru a přestože jen matně tuším, co hraju, jsem spokojená. J. kmitají prsty, A. víří vzduch paličkami a já, K., se snažím udržet tó. JAK?! - nebo spíš TataGirls. Po vzoru TataBojs. Ty taky založil bubeník s basákem.

Tak ať nám to naše JAK?! vydrží dlouho!

A ať žije baskytara