Seděli jsme v bytečku ve francouzském Lyonu, venku zpívali ptáci a na obrazovce před námi právě umíraly tři tisíce lidí.

Bylo mi devět a nechápala jsem, co se děje. Televize vysílala plačící, rychle drmolící lidi, obrázky dvou mrakodrapů, ze kterých stoupal kouř, které se hroutily...

Rodiče a teta se strýcem, kteří měli za pár dní mít svatbu, seděli ohromeni a ochromeni a dívali se na tu spoušť, neschopni slova. Já nechápala. A vlastně nechápu dodnes, jen trošku jinak.

Nechápu, že někdo dokáže něco takového udělat. 

A nepochopím to nikdy. 

Dvanáct let po tragédii 11. září, kdy, jak se to říká, začala světová válka proti terorismu, se modlím, aby se takové věci nestávaly. Aby se to neopakovalo.

Už nikdy.