Dálky jsou vábivé, dálky lákají. Cizí kraje, cesty, které vedou za obzor. Co je za tím obzorem? Co je za tím kopcem, za tou řekou? Hážeme si batoh přes rameno, kufr do ruky, a vstříc neznámému, dál, dál, pryč, opájet se cizími zeměmi, zapomenout na to, odkud jsme vzešli...

...a za zády necháváme někoho, komu budeme chybět.

Ačkoliv mám v sobě kus tuláka, neláká mě cizina. Mám ráda tu naši malou kotlinku mezi velkými zeměmi, mám ráda charakteristickou linku obzoru. Jasně, poznávat jiná místa, jiné země, je fajn a přínosné. Ale...nebažím po tom.

Zato je spousta lidí, co nejsou šťastní, pokud nemají letenku nejmíň přes půl zeměkoule. Vyrážejí na letní cesty, ale odjíždějí i na delší dobu, na zkušenou, pryč...

Jsou takoví, kteří odjedou na rok a vy si pomalu ani nevšimnete, že byli pryč. Prostě...tak nějak nejsou, tak co s tím.

A pak jsou lidi, kteří vám začnou chybět a to si ještě ani nesbalili.

 

Jsem smířená s tím, že budu vždycky ten, kdo zůstává. Tak, jako zůstali mí prarodiče tehdy, v dobách rudého temna. Nedá se to srovnávat, to je jasné, ale snad víte, jak to myslím. Není to o strachu dát se za obzor, není to o lenosti. Je to spíš o tom, že mám kořeny jako borovice, ne jako smrk.

Budu zůstávat a čekat, až se ti věční tuláci vrátí. Asi to bude smutné a asi to bude i trošku bolet, ale to mi nevadí. 

Vždycky se člověku líp vrací, když ví, že na něj někdo čeká...